IV.

Zda mladou mysl baviti budou vzpomínky kmeta blízkého hrobu. Útulnou jízbu malou i chudou vídávám někdy v mlhavém snění

a při tom cítím podivné chvění pod starou hrudí. – Na každou zdobu chudého toho útulku nouze vzpomínám sobě, jakoby pouze

okamžik minul od oné chvíle, kdy jsem ho viděl. Vše bylo čisto, obrázky svatých na stěně bílé a mezi nimi na čestné místo

zavěsen obraz Marie Panny. Po síni chudé na všechny strany zrak její milý pohlížel kolem, – kdo přes práh vešel, už pohled její

vlídný a jemný, ztemnělý bolem stíhal ho všude při každém kroku. Divná moc byla v němém tom oku. Patř na ně déle, – zdá se ti divem,

že hebké brvy zlehka se chvějí, že oheň svitne ve zraku snivém a na dno duše tobě se noří. – Před tento obraz v hlubokém hoři

s dítětem v rukou poklekla žena, – ssinalým retem potichu stená: „Královno mocná nebe i země, milosti plná, – pohlédni ke mně,

podivná úzkosť ňadra mi svírá. – Sama jsem bídná v života boji, jedinou zbraní svatá mi víra! Zda slyšíš, Panno, modlitbu moji?

pláč mého děcka? Vrať otce jemu, a nedej, abych v beznaděj klesla, – mou duši zachraň! – Či konec všemu? Snad muž můj stal se obětí smrti?

Ó, jak se děsím pouhého slova! předtucha děsná naděje drtí! – Již věru dosti hlava má snesla útrap i žalů, – ó nechtěj znova

zkoušet mé síly a moji víru! – Žili jsme blaze v klidu a míru, – však chvíle jedna vši naděj ničí pěstěnou v prsou po mnoho roků. –

Pod nohou tvojí had – zmije syčí, přissaje se ti znenáhla k boku, – tak na tě v taji neštěstí číhá, otráví srdce jedovou slinou! –

Jsem bídnou, Panno, – ne svojí vinou! Z náruče mojí muže mi vzali, v železném poutu jako zvěř dravou do dálky kamsi k vojsku ho hnali,–

bůh milý ví jen, v které až země! Sotva že mohl pokývnout hlavou, s úsměvem truchlým pohlédnout ke mně, když drábi panští kolem ho vlekli. –

Já plna žalu na zámek spěla, u nohou pána v prachu se chvěla, zoufale lkala. – Spíše by změkly mým pláčem tvrdé žulové desky,

kterými síň ta dlážděna byla, než srdce jeho. – Slyšel mé stesky, však jenom okem, v kterém se kryla kmitavá jiskra vášně a pýchy,

pohlédl ke mně, smích jeho tichý dosud mi srdce pod hrudí mrazí. – „Neběduj!“ pravil, „pláč jenom kazí hezké ti tváře! Pomoci není!

Je válka v zemi a málo lidu. – Však zapomeneš, nabudeš klidu, v rozkošný smích se lkání tvé změní. – Jsi mladá, hezká– –.“ Úzkosť mne jala,–

dech tajíc kvapně z prachu jsem vstala, uprchla před ním. – Královno nebe, zda moje vzdechy naleznou tebe? spas dítě moje, spas otce jemu!“ –

V chorobný spánek, ve mdloby spíše upadla žena, – ku srdci svému přitiskla děcko. Z hluboka dýše. – Zdálo se matce, jakoby s výše

z obrazu Panna pohledla na ni, jakoby kývla bělostnou dlaní, potichu děla: „Jdi, ženo věrná, sama ho zachraň! Raněný zmírá,

zachránit může tvoje ho víra a tvoje láska. Hrob se už černá pod nohou jemu, – od jeho kraje strhni ho k sobě, ke hrudi svojí, –

já budu s tebou!“ – – Zmizela mdloba. Ubohá vstala, v myšlénkách stojí, a blahý úsměv na rtu jí hraje. „Spasím ho!“ šeptá, „spasím vás oba,

cítím, jak ve mně odvaha vzrůstá!“ – A malé děcko zlíbala v ústa. Loučí se s jizbou pohledem krátkým, loučí se slzou s obrazem Pany,

povzdechla tiše, a krokem vrátkým ze dveří vyšla. – Na všechny strany pohledla kolem s truchlivou tváří, – kterým by směrem dáti se měla? –

Zapadá slunko, červánky září. – Stín jakýs náhle před sebou zřela. – Skočila zpátky, úzkosť ji svírá. Pod obraz Panny stoupla si bledá,

drahé své děcko v náručí zvedá, ztrnulým okem ku práhu zírá. – Zlato své západ do jizby hází, červánků záře v líc ženě padá. –

V tom přes práh jizby muž náhle vstoupil. „Hoj, má jsi!“ volá, „hrdličko mladá!“ – Zámecký pán to, pán vísky celé. – Smích jeho drsný probudil dítě. –

Stál dlouhou dobu, očima svítě, do tváře ženě pohlížel směle. – Upletl léčku kolem té laně, kdo vyrve nyní kořisť mu vábnou?

Na obraz Panny pohledl maně a oko sklopil, – blesky v něm slabnou. Na ženu pod ním pohleděl znova, chtěl cosi říci, nenašel slova.

Podoba divná! Něžné ty rysy, kterými nadšen ozdobil kdysi neznámý malíř Madonnu svoji, ožilé vidí na líci ženy.

Zamračil čelo, zadumán stojí, – pak, jak by na něj padaly stěny, nezvedna očí odkvapil z chaty. – Oddechla žena. – Na obraz svatý

pohledla vděčně. Zázrakem věru Bůh ji tu chránil. Však bídník drzí zda znova zpět se nevrátí v šeru? – Červánků přísvit uhasne brzy. – –

Strach pojal ženu, – utekla z chýže, nedbajíc více, kterým jde směrem. S modlitbou na rtu bloudila šerem, věřila pevně, že stále blíže

svým krokem každým přichází k cíli. Nad pusté kraje noc už se chýlí, temná a mrtvá. – Ticho je dusné, – příroda dřímá, jako když usne

před bouří strachem bojácné dítě. – Z dálky se ozval temný hlas hromu, blesk nad obzorem proletěl, svítě ubohé ženě na cestu bludnou. –

Pak vichr zavál. Koruny stromů až k samé zemi naklonil skorem, stálými blesky oblaka rudnou. Hučení děsné zaznívá z dáli, –

to příval letí nad černým borem. Těžká se mračna nad zemí válí a kusy ledu do země sráží na poli klasy, na louce kvítí. –

Ubohá žena vší silou páží své dítě tulí k mateřské hrudi. – Blesky jí pouze na cestu svítí, ledový příval ke spěchu pudí. –

Kraj pustý kolem. – Pod svoji střechu kdo zde ji přijme? Nemá víc dechu. – Při svitu blesků u cesty polní uzřela náhle kapličku bílou.

Tři staré lípy šuměly kol ní. Dovlekla tam se poslední silou, na kámen před ní ve mdlobách klesla, ale i ve snu dítě své chrání

mateřskou hrudí. – Vírem se nesla divoká bouře na západ tmavý. – Však na východě růžovou skrání den mladý mraky na útěk pudí

a první slunka polibek žhavý dotkl se mladé, umdlené hlavy, nešťastnou ženu ze mdloby budí. Pohledem prvým dítě své hledá,

uslablou rukou k ňadrám je zvedá a k jeho čelu rty bledé sklání. Pohledla vzhůru. Přístřešek bídný Rodičky boží obrázek chrání. –

Ubohé zdá se, že úsměv vlídný hrá na rtu Panně. Obrázek známý! skoro týž, jako v chudobné chýži! Modlí se žena; šeptá: „Buď s námi!“ –

Vstává a znova v dálku se plíží, dále a dále v neznámé kraje. Hladovíc někdy jahodu zvedla, či rudou třešni, jež v poli zraje.

Tři dny, tři noci kráčela stále, – oddechnout nelze, – dále jen dále! Kdy cíle dojde? – Častěji zhledla již tlupy různé po cestách kolem.

Lid prchal bědný před děsem války. Viděla, kterak s hlubokým bolem zpět mnohý zíral do modré dálky. – Jak mnoho, mnoho tam asi nechal?!

Povzdechl jenom a dále spěchal pobídna koně, jenž bídně vlekl majetku trosky. – Nad nimi lkala a sama bědná bědných se ptala:

„Je válka blízko? Kde stojí voje?“ – „S námi se navrať!“ mnohý jí řekl, „nemáš-li více, chraň dítě svoje! Za námi v patách běs války letí.“ –

Ji vede víra, – proč má se chvěti? Dále jen, dále! – A často v dáli dým černý vidí a záře v noci. – Nepřítel krutý vesnice pálí.

Však pod ochranou nebeské moci, neznajíc hrůzy ku předu spěje. – Děl hukot slyší, – půda se chvěje, – ne její srdce! Kol její hlavy

hvízdají kule a popel žhavý spálených statků dýmem ji halí. – Táborem vojska v temnu se plíží. – Kolem se šiky po polích valí –

a hle tu zápas! Kopí se kříží, rachotí pušky a šavle zvoní a země duní dusotem koní. – Ve dlouhých řadách kol táhnou voje. –

Stržena četou, jež prchla z boje, do brány města velkého vnikla, – do Prahy, kterou nepřítel svíral – a za ní rázem zavřena brána. –

Zděšená žena tlumeně vzkřikla. – Důstojník jakýs v oči jí zíral. – Do prachu padla leknutím sklána, u jeho nohou zoufalá klečí.

„Snad muž můj,“ šeptá, „raněn tu leží! Veďte mne k němu!“ – A cizí řečí, jíž smysl ona chápala stěží, děl hlasem příkrým: „Sem pouta, – zrychla.

Toť vyzvědačka, – a provaz pro ni!“ – Klesajíc do mdlob – hlasitě vzdychla. – A nežli vstala, už pouto zvoní na její ruce. Však touto rukou

přec dítě může přitisknout k hrudi, zvlněné divě bolestnou mukou. – K rychlému kroku stráže ji pudí, – klesá-li mdlobou, pažbami tlukou. –

Ulicí pustou, kde pode stany táboří vojsko, vlekou ji chvatem. v jakýsi klášter. – Na místě svatém, kde blýská oltář s obrazem Panny,

ve staré kapli ranění leží. Při svitu lampy oko jen ztěží těl lidských stíny rozezná kolem. Výkřiky slyšet a pláč i steny, –

vše zdá se tady dýchati bolem, – tiše se chvěje i kámen němý. – Prolétlo cosi prsoma ženy, – k oltáři skočí, kloní se k zemi

obrazu Matky a bílé čelo o oltář bije, zoufale volá: „Ó, vrať mi muže!“ – V tom tiše zdola ze středu těžce raněných znělo:

„Zde jsem, má drahá, čekal jsem tebe! Mou prosbu přece slyšelo nebe!“ – Na prsou muži hlavu svou skryla. – A vlídným okem k ubohým shlíží

týž obraz, jako v rodné jich chýži. A ona žena mou matkou byla. –