IV.

Parné letní dopoledne. – Pantatínek odpočívá těžkou dýmku v ruce jedné, v druhé staré noviny,

ve mlýnici na hromadě plných pytlů. – Sedí, zívá, časem v plné, šedé bradě stopí ruku mozolnou.

Do zdí bílých slunko praží, – jak by zaklet duchem zmaru mlčí mlýn, – jen na zápraží přešlapuje Barbora. –

Barboro, ty zlaté dítě, služko věrná bujných tvarů, víš-li pak, že učiní tě nesmrtelnou píseň má? –

Mlčí mlýn a kola stojí, po dvoře pták nemihne se, – vyvolenou družku svoji zaved kohout do stínu. –

Sám pan otec ve mlýnici šedou hlavu sotva nese, pot mu kane s plných lící, v mozku váznou myšlénky. –

Ticho, – ale okamžikem vše se mění po nádvoří, se šumotem, divym křikem četná drůbež sbíhá se.

A holubů hejna celá nade dvorem mračno tvoří, – mlynářovi prchá s čela rázem všechna dřímota.

Na dvoře se objevila Andulička moje zlatá a ta drůbež rozpustilá kolem ní se batolí.

Na rámě jí usedají sněhobílá holoubata, se zástěrkou sobě hrají trojbarevná koťátka.

Andulka však málo hledí na ten šumot kolem sebe, ani nemá odpovědi na vrkání holubic,

v zamyšlení hbitě kráčí, oko její jako nebe, když se kvapem chystá k pláči, chmůrami se potáhlo.

Běží, běží, – líčko její zbarvené je do červánků, na ňadrách se lehce chvějí bílé ručky sepjaté. –

Starý kantor ztěžka za ní pokulhává. – S jeho spánků pot utírá drsnou dlaní černooká uhlířka.

Podpírá ho, – Lidku malou hýčká v loktech lichotivě, – s jakou láskou neskonalou na čelo ji celuje!

Neodvratně v dětské tahy černým okem zírá snivě, někdy úsměv na rtu blahý objeví se na chvilku.

Z daleka jim mlynář kyne. – Andulka již k němu letí, kolem hrdla jemu vine sněhobílé lokty své.

Vzal ji tatík do náruče: „Děcko, děcko! co že je ti?“ – Ale dcera ptá se ruče: „Kde je skříň, ach, kde je skříň?“

Smál se tatík z duše celé otázce té přepodivné. Těší starce učitele: „Nezoufej, můj příteli!

Trpěti nám pán bůh káže – –“ Kantor však jen hlavou kývne; nejistým se hlasem táže: „Kde je skříň, ach, kde je skříň?“ –

Pantáta již otevírá svoje ústa k odpovědi, ale hlas mu na rtu zmírá nenadále úžasem.

Kočáry dva rovným směrem letí sem. – Ó, bozi vědí, zdali jednou na některém nejel prorok Eliáš.

Vjely na dvůr, – v ustrnutí mlynář hledí, hlavou vrtí, k úsměvu se marně nutí, mačká v rukou čepičku.

„Bože, to k nám jedou hosté! spíše bych se nadál smrti! Ženo, ženo bez meškání vem si čistou zástěrku!“

Plné tváře panímámy z kuchyně se vynořily: „To jsou hosté! pán bůh s námi! jak je máme přivítat?“

Zpocené jí tváře plály, – vzdychla sobě: „Bože milý, jen ať se mi nepřipálí celý oběd na plotně!“ –

Zatím hosté s velkým křikem vyskákali z obou vozů a purkmistr s lékárníkem už si padli v objetí.

A jich drahé polovice (neuvoď mne, bože, v prósu!) nalíčené svoje líce vespolek si celují.

„Vy jste tady! Jaké divy! Jak se těším, moje milá!“ purkmistrová ústa křiví k podivnému úsměvu. –

„Náhoda nás tady svedla!“ lékárnice odvětila, hned se rděla, hned zas bledla, přimhuřujíc očka svá.

„Mně se vždycky líbí tady, zvláště chládek kolem vody a ten mlýn, – to ticho všady, – jako v básni nějaké!

A můj syn, – ach, ten je vždycky, věřte mi to, – od přírody až přespříliš romantický, – stále toužil jenom sem!

Julku, sejmi klobouk s hlavy! – Odpusťte mu, moje drahá, – on je tuze ostýchavý, učiněné nevině!“ –

Synáček se hloupě šklebí, malinké si vousky tahá, kalným okem hledí k nebi, stranou tiše zívaje.

„Ovšem, ovšem!“ – podotýká uštěpačně purkmistrová, „vrozena je romantika celé vaší rodině.

My však jsme jen lidé prostí, známe sotva toho slova, stále máme na starosti praktické jen účely.

A můj syn, – ten smutně žije, v obchodě se trápit musí, – jenom hleďte, celičký je těžkou prací vymořen!“ –

Její Alfred oči klopí, chorobný jej chrapot dusí, v jeho tváři vidět stopy prohýřené mladosti.

Ze mlýnice vyšel zatím starý mlynář s panímámou. – Bohu dík! – Neb sílu tratím, psáti nechce péro víc!

prázdno cítím ve své duši, fráze všední krk mi lámou, z poetických snů mne ruší dissonance života.

Rád přenechám mlynářovi hosti jeho velectěné, věru předmět málo nový poskytují básníku.

Všední lidé! a mne touha divnou mocí v dálku žene, v divný kraj, kde mlha pouhá a za mlhou andělé.

V dálné kraje ideálů, kde nad kalnou časů vlnou plují velké stíny králů a zakleté princezny.

V duchů sídla zlatoskvělá, v pohádek říš tajůplnou, o které mi vyprávěla moje chůva šedivá.

V poesie svatou říši chtěl bych vejít smělou nohou, vyletěti k modré výši nad bahnisko života.

Ale věru lehko není vznášeti se nad oblohou bez vyššího povolení a bez křídel reklamy.

Nesmím v onu říši reků,– usedlí tam rytířové a princezny plné vděků lekli by se sedláka. –

Nad zemi vší krásy prostou moje duše nízko plove, kde na místo reků rostou jenom čeští vlastenci.

Kde housátko české nyje nad německým romanettem a kde místo poesie řepa jen se pěstuje.

Smutný kraj to, – ale přeci mně je věru celým světem a v tom světě mnohé věci divným kouzlem vábí mne.

Poutají mne zraky žhavé, Andulčiny hebké vlasy, stopy nožky přeletavé v černém prachu pozemském!

Ach, kde vězí zlato moje? kam se dělo děcko asi? duše plna nepokoje zrakem touhy hledá ji. –

V komůrku svou uzarděná před hosty se tajně skryla, ticha, něma jako pěna tají dech a naslouchá. –

Vedle v malém pokojíku matka hosti usadila, stále má vzdech na jazyku: „To jsou hosti, bože můj!“ –

Bylo křiku, hluku mnoho, do žertu se každý nutí, panímámu bolí z toho celá hlava dojista.

Purkmistrová k ní se kloní: „Svolte přece! jenom s chutí! nenajdete věru pro ni lepšího juž ženicha.

Jenom Alfréd, moje dítě, s Andulkou se hodí k sobě – –“ Beze slova, rozpačitě odvrací se mlynářka. –

Lékárník zas pantatínka za ramena chytil obě: „Máte dceru, já mám synka, – požehnání dejme jim!

Purkmistrovic, – však to víme, – po vašem jen touží jmění, my však věru nemusíme na nějaký hledět groš.

A náš Julek! v celé zemi jistě jemu rovno není! – nuže, ruku podejte mi, – šťastnou bude Andulka!“ –

Mlynář celý udivený s utajeným koktá smíchem: „Jaká česť to, pane ctěný, pro vesnické chudáky!

Jak že? k nám se snížit chcete? toť by věru bylo hříchem, – ta česť, – vy mně prominete, – příliš velkou pro nás jest!“ –

Ale kde jsou mladí páni? – – Ztratili se z pokojíka beze stopy. – Z nenadání venku zavzněl divý křik.

Jaký pohled! – Do nádvoří četníků, hle, tlupa vniká a na slunci jasně hoří hroty jejich bodáků.

Stařičkého učitele polapili. – Otázkami dorážejí na něj směle. „Kde tvůj syn je, pověz nám!“ –

Kantor jen se k nebi dívá. – „Mlčíš? – Dobře! – Však my sami najdeme ho, ať se skrývá třeba v pekle nejhlubším!“

Mlynář vyšel. – Tisíckráte všichni se ho stejně ptají: „Kde že je? Kde ukrýváte velezrádce bídného?“

Jenom krev se ve tvář hrne, přemáhá se a hněv tají. – Pan purkmistr hrůzou trne, lékárníce omdlévá. – –

Noví hosté slídí všady, všady vniknou bystrým okem, – vyslídili párek mladý v seně kdesi na půdě.

Pan lékárník rozpačitě vzdychl v bolu přehlubokém, – jeho Julek, zlaté dítě, byl to s tlustou Barborou.

Barbora, ta děva milá, po straně se bujně šklebí: „Jakživa jsem nespatřila takového hlupáka!

Jako stín se za mnou plížil, vzdychal, oči zvedal k nebi, jakoby mu prsa tížil mlýnský kámen alespoň.

Na půdu se vedral za mnou, sepjal ruce nenadále, lamentaci přenáramnou kleče spustil, chudáček.

Co chtěl? nevím na mou duši, jen mi líbal ruce stále – – –“ „Dosti, dosti!“ obě uši zakrývá si lékárník.

Jeho paní studem zmírá. – Přítelkyně, – purkmistrová, – těší ji a podepírá s nekřesťanskou radostí.

Slova sladká na rtu chystá, v prsou však tu víru chová: Její Alfréd dozajista hloupě tak by nejednal! – –

Kde je Alfréd? – Na nádvoří zahléd mladou, snědou ženu a juž touhou zrak mu hoří, jako dravci lačnému.

Upřel na ni pohled smělý, – – rád má někdy v lásce změnu, – docela mu zevšedněly fádní městské slečinky.

A ta žena! zjev to nový! Přísné tahy v temné líci a lesk jako sametový v černém oku hlubokém,

hrdá hlava, čelo mužné ducha sílu zvěstující, pevná páž a boky pružné – – „Zvláštní krása!“ Alfréd řek.

A on přec je znalec pravý ženských vnad – a nezmate ho ani pohled pohrdavý z oka snědé krásky té.

„Marně svítíš černým okem! já a bát se? nevím čeho!“ – Juž k ní chvátá svižným krokem s otevřenou náručí. – –

Vymkla se mu, – prchá před ním, – v líci hněvu plápol živý, ale ani slůvkem jedním nezachvěl se její ret. –

„Nejsem hoden ani slova?“ mladý pán se z duše diví a svou náruč po ní znova roztouženě otvírá.

Takto Satyr v dávnověku rozpřáh náruč na Dryádku. – Snědá žena na útěku spásný úkryt hledá kol.

V kolnu vběhla. – Pluhy, brány, staré stroje v nepořádku rezaví tu obetkány hustou přízí pavučin.

V koutě tmavém starobylá stojí skříň. – Jak uzřela ji, mladá žena neztlumila výkřik bujné radosti.

Rozechvěna k zemi klesá, – oči se jí zalévají. – Alfred pyšně nad ní plesá: „Chytil jsem tě, ptáčku můj!“ –

„Vladimíre!“ zašeptala, jakoby se sama lekla jména toho, – krev se hnala v její tváře ubledlé.

Sepnouc ruce v rozechvění vedle skříně na zem klekla. Vzdychla. – V témže okamžení rozpukla se vetchá skříň.

Z jejích trosek kotouč prachu pozvedl se. – O pět kroků v pověrčivém skoro strachu švarný Alfréd uskočil. –

Ejhle v troskách skříně puklé blesky hněvu v černém oku a na čele mraky shluklé objevil se Vladimír.

Alfréd celý chvěl se před ním a ve tváři zvolna bledl, když Vladimír skokem jedním octl se mu po boku.

„Alfréde můj! druhu z mládí! jaký osud nás tu svedl?“ – Alfréd zděšen nazpět pádí, jektaje: „Toť Vladimír!“ –

Vladimír stál, hlavu sklopil, mráz mu projel celým tělem, za hlavu se šílen chopil a usmál se jízlivě.

„Nad čelem mi kletba visí! Hle, jak prchá před přítelem, Alfréd, ten, jenž býval kdysi nejmilejším druhem mým!

Každého můj pohled děsí, ruky mé se soudruh bojí, zoufalosť se jenom věsí neodbytně v paty mé!“ –

Povzdech těžký zavzněl za ním. Ohlédl se. – Před ním stojí žena snědá. – S namaháním poznal mladou uhlířku.

Slza jako krůpěj rosy v brvách se jí perlou leskne. – – Víte-li pak, na koho si při tom vzpomněl Vladimír?

Na Andulku nad potokem, na noc světlou, ticho teskné, když se k dívčím nožkám skokem v porosenou trávu vrh.

Anduličko, družko z mládí! – Pode skrání jako příval proudí, letí, vichrem pádí upomínky z dětských let.

Ach, to nikdo nevypoví, jak už tehdy rád ji míval, když vlastnímu tatíkovi kradl pro ní meruňky.

Když ji denně doprovázel ze školy až do vrat mlýna, nebo z houštin na ni házel plné hrstě oříšků. –

Jasné je zas jeho čelo. – Tone v dumách, zapomíná, že to vše již uletělo a nikdy se nevrátí. –

Plachý pohled snědé ženy růžové sny však mu plete. – Rozechvěn a udivený rozhlíží se kolkolem. –

„Uprchněte! pro spasení!“ volá k němu, – „zahynete! nejste tu ni okamžení před slídily bezpečen!

Ach, ten Alfréd přivede je! – Blíží se, – je slyšet hlasy, – rychle odtud!“ – Jak se chvěje! – Bezduch kráčí Vladimír.

Otázka mu na rtu zmírá: „Kde můj anděl zlatovlasý? Divný žal mi ňadra svírá. – Proč mi ruky nepodá?

Snad i ona se mne štítí?“ – Potácí se bez vědomí. – Snědá žena okem svítí, šeptá jenom: „Vzmuž se, vzmuž!“

Za sebou ho vleče mocí. – „Jenom v sad! Tu keř i stromy povstanou nám ku pomoci, ukryjí nás ve svůj stín.“

Za nima křik rozlehá se, – u nohou jim proud se pění. – „Skok jen máme ku své spáse, jenom rychle přes potok! – –

Svoboden jsi! V houští zcela ztratíš se –!“ – V tom okamžení střelná rána zahučela ode mlýna s ozvěnou.

Krátký výkřik ze zahrady odpovídá, plný bolu. – Dozněl. – Mrtvé ticho všady jenom stromy šelestí.

Jediný jen lístek žlutý vzduchem krouže padá dolů s jabloně. – Ach, osud krutý v prostřed jara uvadnout! – – –

Kolem sadu polní cestou já jsem kráčel s těžkou hlavou, těžkým krokem za nevěstou s podivnými přátely.

S nebem vedlo černé peklo o mé srdce válku pravou, ke mlýnu mě srdce vleklo, Brázda tlačil pozadu. –

Mužík s okem baziliška po levici skloněn ke mně, usmívá se, jako liška, když ucítí dobrý lup.

Bílý stařec z druhé strany ruku moji tiskne jemně, – ale já jdu zadumaný nevida a neslyše.

Z myšlének mě probudila střelná rána. – V sadě, v šeru houština se rozdělila a v ní kmit se lidský stín. –

Podivná mne úzkosť svírá. – Přísahat bych mohl věru, ubohého Vladimíra že jsem poznal neklamně.

Volám, stín však dávno zmizel. – Kam? kdož poví, kde naň číhá nový zápas, boj a svízel, sklamání a zoufalosť? –

Průvodčí můj na levici, svítí okem, hlavu zdvihá, v zarudlé mu hraje líci zlomyslný úšklebek.

Hle, kterak v něm ďábel krutý prozradil se! myslím sobě. – Hlédnu v pravo. – Uleknutý o krok zpátky uskočím. –

Anděl v plném, zlatém svitu velký, bílý, ruce obě pozvedaje ku blankytu, stojí po mé pravici.

Jizlivě se ďábel směje: „Nechať prchá! Žíti musí, aby v poutech beznaděje jednou život proklínal.

Kroky jeho ďábel hlídá, pokud cit v něm neudusí sklamání a hlad a bída, pro mou pomstu musí žít!

Bídník ten mi v cestu vkročil! Pekla moci nechť se bojí! Ó, jak rád bych ruku smočil v jeho krvi bezbarvé!

Však ne! Žij! Jak kočka s myší s tebou hrám. – Jdi, kletbu moji vezmi však! – mne peklo slyší: Budiž českým učencem!“ –

Pot vyvstává na mém čele: „Smilování!“ – Ruce spínám. „Smilování pro přítele, přílišný to pro něj trest!

Učencem být! Českým k tomu! s hrůzou jen si připomínám, co to značí! – Běda, komu taký osud přisouzen!

Stíhán zraky závistníků, nikde neznám, – ve své vlasti posměch klidit místo díků, zvolna hlady umírat,

umučen být pro své snahy, při tom vědět, – ó, té slasti? – že mu na hrob pomník drahý vděčný národ postaví, –

ach, toť hrozné! – Patou svojí zdrť ho raděj v okamžení!“ – Ale ďábel mlčky stojí, smích mu jenom na rtu hrá.

V tom se anděl ke mně sklání: „Kletbu pekla nebe změní, – u boha je slitování, – spasen bude přítel tvůj!“

Hněvem rudna ďábel vzkřikne: „Však on brzy hlavu skloní! mojí kletbě neunikne!“ – Anděl jen se usmívá. –

Za ruku mne dále vede. – U potoka, pod jabloní, zakrývajíc líce bledé leží mladá uhlířka.

„Žena ta ho vykoupila!“ anděl šeptá v zadumání, „s jeho čela kletbu smyla, zažehnala osud zlý.“ –

Bez pohnutí žena snědá. – Zachmuřen se nad ní sklání, zlehounka jí hlavu zvedá mladý uhlíř – její muž.

Procitla a černé oči zvedá k němu. Loket bílý kolem hrdla jeho točí, šeptá: „Drahý, odpusť mi!“ –

Rtem se dotkl její tváří. – Usmála se. – V této chvíli krásnou byla. Kouzlem září svatý poklid z čela jí.

„Zpovídám se. Slyš mne!“ děla, – „chci zemříti usmířena, nepatřila tobě zcela moje duše blouznivá.

Víš, pro koho v krvi zmírá dobrovolně tvoje žena? Pro přítele Vladimíra. – Odpustíš mi, drahý můj?

Nekaboň se. V mojí duši nenalezneš stínu viny – a on – věru sotva tuší, co se dělo v srdci mém.

Slzou oči tvé se ptají: Zdali ještě někdo jiný mimo tebe mohl v taji pod mou hrudi místa mít?

Nikdo, věř mi! – Ale na dně mého srdce jiskra malá vznítila se v požár snadně slovy tvého přítele.

Mohu říci beze rdění: ano, já ho milovala pro to dlouhé utrpení, které snášel pro svůj lid.

Já jsem ctila jeho snahy, žehnala jsem jeho práci, – ó, vždyť vím, můj muži drahý, žes ty cítil podobně,

On směle jde v nové boje, třeba věděl, že vše ztrácí, – život svůj a štěstí svoje obětoval národu.

Ducha svého zlato klade v oběť vlasti. – Ó, kdo poví, mnoho-li to srdce mladé ještě chová pokladů?

Pro svůj národ žíti musí, půjde, jako prorok nový mezi lidem! – Neudusí jiskru ducha okovy!

Věřím, že on jistě bude apoštolem svému lidu, jedním jeho slovem všude nový život vypučí.

Bude, možná, bloudit světem tupen stíhán, bez poklidu, ale jako orel letem pozvedne se k obloze.

Duchem mocným vládne všemu, vznešený jak anděl boží, – čím já bídná proti němu? jenom červem ve prachu!

Zmírám, – on však žíti musí! – Cítím, bolesť má se množí, smrti dlaň mne zvolna dusí, – ale on, on musí žít! –

Polib mne, můj muži drahý, – jemu dones požehnání, modlím se, by jeho snahy podporoval věčný bůh!“

Chvatem prchá její síla, těžká hlava v zad se sklání, – – na ňadrech se objevila z rány skryté čerstvá krev.