III.

Široká řeka ledem je spjata. – Nad řekou stará kloní se chata, chvílemi zdá se, jakby se chvěla pod mrazu dechem. – Kolem se bělá

na polích povlak kyprého sněhu a člun i prámy na nízkém břehu bez hnutí leží zaváty zcela. Za chatou jabloň jíním a ledem

zdobí mráz krutý po každé sněti. Svitne-li slunko na nebi šedém, vždy chomáč sněhu s větve jí sletí. – Tak s těchto větví za doby jiné

bělavě květy padaly tiše. – – Od chaty v dálku výše a výše k modravým horám cesta se vine, – ta pojí chatu s celičkým světem.

Jediné stopy není dnes na ní, – ba, kudy vede, nepoznáš ani. Jen havran těžkým, lenivým letem k horám se vznáší. – Hory a lesy

planinu malou svírají všude. – Dým bílý stoupá v daleku kdesi, – tam snad se tají dědinky chudé, – tam snad je život, – zde mrtvo děsí.

Za šírou řekou, na břehu druhém, v jeden se celek s borem bor snoubí, prorvaný zřídka nevelkým luhem. Cesta jen úzká do jejich hloubi

pod klenbou starých modřínů vede a z jejich šera k obloze šedé omšený zámek zvedá se hrdě. – Uspána mrazem usnula tvrdě

krajina celá. Nikde ni zvuku. Na prahu chaty dívčina stojí, na mladá ňadra přitiskla ruku, nahnula k předu hlavinku svoji, –

ni ona nehne jediným oudem, jak socha krásná ztrnule stojí. – Zlatá jen kadeř, rozlitá proudem po pěkné pleci, zlehka se chvěje,

modré jen oko plamenem hoří. Ten plamen vábný svítí a hřeje a snad i pálí, jestli se vnoří hluboko v srdce mladému hochu.

Pohlíží k lesu, mlha kde hustá jak závoj lehký zvedla se trochu, a v její prsou nepokoj vzrůstá. – Od temných lesů k chudobné chýži

bílou se plání pomalu blíží myslivec mladý, v podpaží pušku, po cestách bludných sestru i družku. A s jeho čapky péro se kývá.

Od prahu chaty dívka se dívá, krok jeho každý sleduje s touhou. Ó, jak se zdá jí pěšina dlouhou od černých lesů po sněhu bílém

k ubohé chatě! – Loudavým krokem myslivec kráčí. Za jakým cílem? Kam asi míří? – Planoucím okem zdá se, že dívka přivábit k sobě,

přitáhnout chce ho čarovnou silou. – Zvolna se blíží hladinou bílou. Pláň kol se třpytí a jako v hrobě němé jen ticho panuje po ní.

V tom klidným krajem z dálky se nese zvonků zvuk hravý a dusot koní. Na druhé straně průsekem v lese hle, saňky letí, kvapem se blíží,

ve sníh se kyprý sanice hříží. – Přelétly řeku stuhlou až na dno, minuly větrem ubohou chýži, – přeludem zdáti mohly se snadno, –

a letí v dálku, dále a dále. Slabne a mizí zvonků zvuk stále, hluboká kolej táhne se pouze sněhovou plání. – Myslivec stanul,

pozvedl hlavu, – zrakem, jenž planul, provázel saně v nejasné touze. – Děvče jich ale nezřelo ani, myslivce jenom zrak jeho stíhá.

Na saňkách hrdá seděla paní, hraběnka vábná, kyprá a svěží, – z kožešin spousty hlavinku zdvihá, na jejím plném rameni leží

bohatý vrkoč havranních vlasů. Uzřela chatu a děvče mladé a z hrdých rtíků maně se krade slovíčko: „Anděl.“ – Z jejího hlasu

tajená závisť zřetelně zněla. – Po boku ženy choť její seděl, z každičké vrásky nízkého čela rozkoší bujných zíraly stopy.

Planoucím okem na dívku hleděl. – Na plaché ptáče, než se ho chopí, tak dravý luňák pohledne v letu. – Z uvadlých, úzkých, bezbarvých retů

zavznělo: „Anděl!“ s jedovým smíchem. To slovo samo už bylo hříchem. Jiný muž seděl naproti němu: zámecký kaplan a skoro sluha

vrchnosti pyšné. – Výhosť dal všemu, co život skýtá, – asketa mladý, zábavy neznal, neměl ni druha, povinnosť jenom plníval všady –

i v blízku těsném půvabné paní. Modlitba byla vždycky mu zbraní a kněžské roucho krunýřem hrudi. – Tu jeho oko smutné a vlídné

uzřelo dívku u chaty bídné. Ten pohled krátký v líci mu budí červánek krve. Mladík se neptá, nesmí se ptáti, čím že se chvělo

mladé mu srdce, čeho se lekla nevinná duše, – a jenom šeptá potichu: „Anděl!“ – Znamená rychle znamením kříže zardělé čelo,

znakem, jenž chrání před mocí pekla. – Daleko v mlhách zmizely saně, umlkly zvonky a kolem ztichlé bez hnutí opět lesknou se pláně. –

Sklonil zas hlavu, sněhem se plíží myslivec mladý, k chatě se blíží. – Růměnec zbarvil dívčiny tváře, rtík se jí chvěje a v oku snivém

mlhou se kalí čarovná záře. – Hezká ta socha ožila divem. Protírá oči, po sobě hledne. – Neměla nikde ozdoby jedné

na chudém šatě, ve vlase zlatém! Marnivost dívčí procitla v duši. – Za prahem chaty zmizela chvatem. V chudobné jizbě krok její ruší

z myšlének krutých šedého kmeta, – od staré bible on zvedá oči, po dívce švarné zvolna je točí. – Ve vrkoč dlouhý ona si splétá

a krášlí stužkou hedvábné vlasy, v zrcadlo hledí. – – A v tom už tady na prahu jizby myslivec mladý. Vzpomněl si stařec na dávné časy,

usmál se trochu, ztěžka se zvedá, milého hosta srdečně vítá. – Co v dívčím oku vstříc jemu svítá? Pozdravil mladík, mlčky se klaní

Jarmile slíčné, ke krbu sedá, – naklonil hlavu, – do drsných dlaní pochmurné čelo v dumání skrývá a na hru jisker v krbu se dívá. –

Proč je tak smutný a němý skorem? Mlčení jeho Jarmilu trýzní. Pohlíží k němu s tajeným vzdorem, tak jako děcko svraštila čelo. –

Ó, kdyby věděl, jak dlouho žízní po jeho slovech, po jeho hledu! A jeho pohled plný je ledu a slova nemá! – Žalem se chvělo

srdéčko její, – vlhnou jí zraky, hlavička zvolna kloní se k zemi, na hebkém čílku usedly mraky. – Ticho je kolem. – Myslivec němý,

nad bibli stařec v dumách se chýlí. Slyšet jen z krbu některou chvíli sykot a praskot hořících snětí. Slyšet jen tiše některou chvíli

vzdech na rtu dívčím maně se chvěti. V tom vítr okny zařinčel znáhla, lomcuje vrátky a v krbu výje. Stmívá se kolem. Do oken bije

divoký příval. – Nad krajem táhla podzimní bouře náhlá a děsná. – Sníh rychle mizí s polí a plání, bystřiny letí s prorvaných strání

a řeka trhá svá pouta těsná, led puká s třeskem, proud kypí dravý, kry na kry ve hráz třpytnou se staví, vlny jdou přes ně, víry se tvoří,

podmleté břehy ve hloub se boří. – – Již večer nastal. Ve stínech noci hučela bouře zdvojenou mocí, do proudů dračí perutě noří,

až pěna stříká ke prahu chaty. Okénkem do tmy děvče se dívá a ručky bílé na prsou spjaty pod nima bouři utajit chtějí;

však jako třtina samy se chvějí. Pod řasou oka krůpěj se skrývá, – Venku-li vlna hlučněji šumí, rtík malý sotva povzdechy tlumí.

Jarmila šeptá: „Slyším tě, slyším, matko má, řeko! Závidím tobě! Utichne bouře v nejbližší době, klid se ti vrátí. – Ale kdy ztiším

já onu bouři pod hrudí svojí, která mým srdcem ve stálém boji chvěje a zmítá?“ – Nad starou knihou, na kterou z krbu svit rudý padá,

kmet hlavu zvedá. Léta svou tihou šíj jeho kloní, však ještě mladá pohlíží duše ze sivých očí, a pohled jeho zvolna se točí

od mladé dívky k němému hochu. Zakýval hlavou, usmál se trochu, děl: „Jaká bouře! – Nemožno věru, milý můj hochu, přes práh se dáti!

Zůstaň tu s námi! Je milo v šeru v družném se kole u krbu hřáti, naslouchat, kterak bouř venku výje, jak deštěm, sněhem do oken bije

a smát se její zběsilé síle. – – Však ticho smutné skoro mne dusí, – rychleji aby ušly nám chvíle, povídku každý vyprávět musí!“ –