III.

Šírá pole, na nich řepa, suché stromky u silnice, – příroda tak velkolepá jenom u nás jeví se.

Nenajdete romantiků v našem kraji. – Však tím více máme židů – továrníků a okresních přirážek. – –

Po silnici zaprášené od dědiny přímo k městu lékárník se suchý žene s boubelatým purkmistrem.

Vzpomínají s bídou mnohou, jak jim spletlo víno cestu, – vyspali se pod oblohou v nedalekém úvoze.

Skřivánek a slunko ranní ze snů libých vzbudily je, – domů přijdou na snídani, ale jaká bude dnes?

U vrat jistě žena čeká, – mračno, které bouři kryje. – – Snídaně se dneska leká purkmistr i lékárník.

„Bůh ví, co nám zmátlo hlavy! vždyť to víno u faráře –“ lékárník náš v dumách praví, – „kalná voda bylo jen!“ –

A purkmistr trochu bledý baculaté hladí tváře: „Neuřkla nás naposledy farářova kuchařka?“ –

Těžká hlava klesá k hrudi, v mozku třeští výpar vína, třesoucí se nohu pudí tajné kouzlo do běhu.

Stalo pak se v onu chvíli, když se hnali kolem mlýna, že se oba zarazili a pozvedli hlavy své. – –

Klepal mlýn a potok šuměl a květ padal v jeho vlny, – lékárník hned porozuměl kráse toho obrazu.

„Hezký mlýn! ba věru!“ řekl, „a mlynář má měšec plný – –“ A purkmistr podotekl: „K tomu dceru na vdaní!“

I stalo se v tuto chvíli, že se náhle lebky obou neobvykle zatřpytily jasem nové myšlénky. –

Na hruď zase hlava klesá, ale na rtu stejnou dobou úsměv hraje, – srdce plesá jako ve snu blaženém.

Procitli a jeden hledí s podezřením na druhého, – však co myslí, nepovědí, – mlčky dál se plahočí. –

Ranní slunko bledne, hasne. – Kotouč dýmu šedivého na obloze modrojasné objevil se před nima.

Důkaz to, že nedaleký jejich cíl a krátká cesta dovede juž naše reky do náručí manželek.

Bez toho teď právě sedá ku poradě výbor města a purkmistra marně hledá po hospodách policajt. – –

Šťastnou cestu! – – Na obzoru dým se táhne. – To se kouří z hlavy pánům ve výboru a z půl kopy továren. –

Dál a dál se nebe šeří, – slunko v dýmu zraky mhouří, ospale, jak po večeři nad mou básní čtenářka. – –

Od pokraje temné chmůry pomalu se odděluje bílý mráček, jak by s hůry holubička letěla. – –

Kolem něho kruh je zlatý – Ej, to pánbůh na něm pluje a pozadu Petr svatý za koneček drží se.

Plují volně nad krajinou, skřivánkové s nima letí, po obloze mráčky plynou plny malých andílků.

A kudy se větrem nesou, vše si padá do objetí, – třeba s kyprou baronessou hubeňoučký komorník. –

Starou hlavu pán bůh zvedne, kol a kolem žehná kraji, vlídným okem k zemi hledne, blaženě se usmívá.

A kam hledne, v okamžení skály květem zarůstají, v osetém se poli mění rolníků pot ve zlato. –

Hledí pán bůh dolů k zemi. – „Hu! v tom kraji jako v hrobě! Ani píseň! – Lid je němý nebo zpívat zapoměl?

Je tu jako v sídle smutku, nechci ani věřit sobě, – – Petře, Petře, je to vskutku muzikantů otčina?“ –

Petr na to: „Jsou to Čechy! a ten národ posud umí svoje touhy, vzdor a vzdechy tónem huslí vylévat.

Zpívat ale? – v tom je změna, – slovo na rtech každý tlumí, – pro Čechy je povolena hudba jen a – myšlénky.“ –

Jako na vzdor řeči jeho sladká píseň letí z dola. – U vrat mlýna hezounkého zpívá mladý krajánek.

„Ó, ta píseň! – Poklad pravý českých srdcí!“ pán bůh volá. – – „Arie to,“ Petr praví „z operetky francouzské!

Píseň lidu? – Kam se děla? Lid jí nezná, nepochopí, zavržena odletěla do daleka z otčiny.

V cizí dáli zvolna zmírá, horkou slzou často kropí zlaté laury, které sbírá po evropských salonech!“ –

Smutně pán bůh hledí k zemi. – Pod ním dole ve hluboku za topoly, za olšemi neúnavně klepe mlýn.

Mlynářova husa hbitě pluje s dětmi po potoku, – pán bůh při tom okamžitě vzpomněl na mou Andulku.

Zahovořil: „Petře milý! duchové zlí tajně v noci zahubit se pokusili zlatovlasé děvčátko.

Poraď nyní, jak ho máme nazpět vyrvat z jejich moci?“ – „Stará bájka! Nu, to známe!“ – Petr na to, – „Vdáme ji!“ –

„Staň se!“ pán bůh praví slavně. – Bílý anděl letí dolů, aby hledal neúnavně pro Andulku ženicha. – –

S pánem bohem Petr svatý po obloze plují spolu, odnáší je mráček zlatý, daleko z Čech, – daleko!

Za hory a tmavé lesy prozřetelnosť prchla boží, zbyly u nás v divé směsi jenom strasti všeliké.

Nevšíml si pán bůh milý, jak se dole bída množí, jak se u nás rozhojnily v každé louži pijavky. – –

A když pán bůh doma nebyl, v kantorově chýži chudé pomalu se uvelebil nevítaný věru hosť.

U okénka kantor vzdýchá, pláčem rudne oko vlídné, – v koutku jizby v temnu zticha sedí kmotra Zoufalosť.

Patří kantor zamyšlený ke mlýnu, kde potok svítí, zdá se mu, že z bílé pěny svůdně kývá rusalka.

Bělavou mu kyne dlaní: „Starý, pojď se u mne skrýti; V náruči mé tebe ani exekutor nenajde!“

Zachvěl se. – Ó, snad se leká! Peklo víří v jeho lebce, stírá pot a okem těká nepokojně po jízbě. – –

Chudá jízba, – holé stěny, malá Lidka na kolébce, nad kolébkou zavěseny staré housle dřímají.

Utišil se, – sotva dýše, nad kolébkou hlavu chýlí, po tváři mu zlehka, tiše padá slza jediná.

Slova dusí tajná muka, ret se jenom chvěje chvíli, – jakby maně – suchá ruka sahá zvolna po huslích.

Jak je přitisk ku své hrudi, zachvěly se struny lehce, tajemný tón v nich se budí každým srdce pohnutím.

S tónem tón se v píseň pojí, – ach, to srdce ustát nechce, bije stále v nepokoji, v tempu stále divokém.

Ach, to srdce přepodivné jaké písně skládat umí! Divno, jestli neobživne pohřbená v něm naděje!

Jenom hlavou kantor kývá, struna v taktu lká a šumí, – dojemně tak sotva znívá o boží hod na kruchtě.

Vzpomínka se v duši dere, – v jeho hlavu ustaranou jakby trny tisíceré vrážely se pomalu. –

Klesly husle, – prchá síla, – jenom slzy dále kanou. – V kolébce se probudila s usmíváním Lidunka.

Sklonil se k ní kantor hbitě, zulíbal jí čelo snivé, – v paruku mu smavé dítě při tom ručky zaťalo. –

V jedné páži drahé děcko, v druhé husle švítořivé, lká a kvílí: „Všecko, všecko, opustilo navždy nás!

Žena prchla za svitání. Ušla, aby neviděla kmotru Bídu s holou skrání a své dítě hladové.

Bůh jí odpusť!“ – kantor šeptá, ve skráni vře krev mu vřelá, chvílemi se v duchu zeptá: „Kde je asi pán bůh dnes?“ –

A zas hledí zamyšlený v dálku, kde se potok leskne, kde rusalka z bílé pěny měkkou dlaní kyne mu.

V podivné se noří snění. – V celé chatě ticho teskné, jenom dítě v dovádění: „mama!“ šeptá vesele.

Z nenadání rychlé kroky zaduněly v pusté síni. – Švarný mladík, černooký objevil se na prahu.

Švarný jinoch, trochu bledý, vousy tmavé ret mu stíní a na čele vidět sledy mnohých bouří zažitých.

Rozlehl se výkřik dvojí, na kolena mladík klesá, otce pojal v náruč svoji s Lidunkou i s houslemi.

Ve strunách to zazvučelo a dvé srdcí v tichu plesá, Lidunka jen mračí čelo a nabírá moldánky.

Na kolenou syn se chvěje: „Otče, dej mi požehnání! Prchám z vlasti bez naděje z velezrády obviněn!“ –

Stojí otec bez pohnutí, hluboko jen hlavu sklání, k trpkému se smíchu nutí: „Počkej, půjdem pospolu!

Žebrákem jsem, hochu zlatý –“ a po jizbě okem bloudí, „za chvílku mne z této chaty bez milosti vyženou.

Pozdě plakat, – škoda vzdechů, – nějak bude, – bůh to soudí! – zůstanou mi pro potěchu husle mé i Lidunka!“

Slza rosou duši zpráhlé, – obadva se rozplakali. – – V tom se rozleh venku náhle pronikavý, ostrý hvizd.

Chvějící se mladík vstává a krev se mu k hlavě valí. „S bohem, otče, soudruh dává výstražné mi znamení!

Jediný mně přítel zbývá, mladý uhlíř, chudý, prostý, v boudě svojí on mne skrývá a na cestě provází!“

Nedořekl, – celá víska od pasáka do starosty kvapí k chatě, – jasně blýská pod okny dvé bodáků. –

Zmeškáno! – Juž nelze ani o útěk se pokusiti, na prahu zní rachot zbraní, – odtud není východu! –

„Dobrý bože! dej mi radu!“ ach, co otec chudák cítí! Ha, teď uzřel v koutě, v zadu starobylou velkou skříň.

Hrdinské to sice není, ale rek můj v této skříni ocítil se v okamžení zavřen na dva západy.

Stařec hledí z okenéčka. – Divý hluk se vzmahá v síni a na dvoře židů smečka nedočkavě láteří.

Zesínavěl kantor celý a to srdce v prsou bolí. „Hle, krkavci přiletěli, cítí čerstvou mrtvolu!“ –

Suchý písař vedle dveří jakás akta v rukou žmolí, odhaduje, okem měří každý trám a každou lať.

Kosti holé místo tváří ohlodané dlouhou mukou, – vlhkým leskem zrak mu září pod čepicí úřadní.

Přepodivně klátí tělem, záda shýbá, hází rukou, na rukávě ošumělém slunka svit se odráží.

Tlustý Mojžíš kráčí za ním, elegantním krokem stoupá, libovonným vzduchem ranním lacino se opíjí,

s prsteny si chlubně hraje, rozkošně se v chůzi houpá do červánků pozvédaje požehnaný orlí nos.

Žvaní, div mu ústa stačí, smavě špulí rtíky svoje, vznešená se pýcha zračí v každém jeho pohybu.

Jenom trochu nepříslušně levé rámě skloněno je, jakoby ho hnětla krušně kdysi mošna žebrácká. – –

Dražba počla jménem práva. – Četníci dva chatu střeží, tenký písař vyvolává, žid zadarmo kupuje. –

O skříň hlavu opíraje starý kantor dýchá ztěží, – líbá husle, – hraje – hraje naposledy Lidunce.

Vyrvali mu všecko, všecko – ba i husle! – a žid jeden zakoupit chtěl i to děcko pro německou kulturu. –

Ale o skříň nečekaně zarputilý boj byl sveden, – zabloudil sem totiž maně pantatínek ze mlýna.

Zachránit chtěl učiteli aspoň chatu roztrhanou, – zatím ale z něho dřeli poslední už halenu.

Pantáta si zakryl oči. – Skříň tu jenom zbyla stranou, provrtána červotoči, nedobytně zavřená. – –

Ha! mne náhle jímá hrůza, pero se mi v rukou vzpírá, kdo to slyšel, aby Musa měla dražbu opěvat? –

Kéž bych mohl pro své básně najít v Čechách bohatýra, jenž by rubal vrahy krásně, jako Brunsvík nebožtík!

Kéž by mohly verše moje válečnými zpěvy hřímat, naplněny rykem boje a duněním palcátů. –

Pěl bych jako Tyrtej slepý, – ale komu? – Nechme dřímat palcáty a staré cepy uzavřené v Museu.

Ah, kde najdu k epopeji u nás látku? – Pěvci naši jako vlci vycházejí lapat nové motivy. –

Však teď našli pramen zpěvu. Sedí v Tatrách u salaší, hrajou bratrům pro úlevu na cymbál i na husle.

V Tatry zalét orel smělý opojený vzduchem ranním, v červáncích se potápěly mocné jeho perutě.

Uzřeli ho vrabci z dola, v celém hejnu ruče za ním vydali se. – Hejže, hola! – Slovačino ubohá! – –

Počínám se trochu chvěti. – Jestli vrabci za ta slova na má pole hejnem sletí a pšenku mi vyzobou!? –

Odvahu než k písni ztratím, do vsi k nám se vraťme znova. – Hleďte, mlynář koupil zatím žurnalistu ve skříni.

Starý kantor vyšel z chaty, jeho srdce tuhlo mrazem, jakoby had jedovatý ve hruď se mu zahnízdil.

Tah se nehnul v jeho líci, – vlhké oči sklopil na zem, v loktech tiskna Lidku snící bral se v dálku bez cíle.

Po mezích se bludně plíží, ani oka nepozvedna, každým krokem však se blíží k blankytnému potoku,

kde ho víla volá k sobě pod olšinou sama jedna, sněhobílé páže obě otvírajíc k objetí. – –

Po kamení proud se žene, vlnky tančí bujným skokem, – dvě hrdličky vyplašené přeletují po břehu.

Jedna bílá, švitořivá, svěží, mladá, s modrým okem – do stínu se druhá skrývá, snědá, mračnu podobna. –

Potkala se s učitelem Andulička mlynářova, – její družkou s chmurným čelem byla snědá uhlířka. – –

Však teď s bohem holubičky, – mne zas volá práce nová, – pod ochranou Anduličky ponechávám kantora! –

Nechať bílou ručkou svojí uhladí mu čelo siné, úsměvem ať upokojí jeho srdce raněné. – –

Povinnost mne volá jinam, musím jít, kam Musa kyne, – příliš dlouho zapomínám na hrdinu básně své.

Po návsi, hle, rek můj kráčí, hlavu vzhůru, dole nohy, – Jde a jde, – ach, je to k pláči! – rovnou cestou k hospodě.

V koutku sedne, korbel zvedne. – Kdo to? kdo to? ptá se mnohý. – Tvář mi studem tajně bledne, – s odpuštěním: – to jsem já!

Ano, já jsem, moji drazí, rekem v tomto poematě, do propasti než mne srazí neúprosná kritika.

Osud můj mně jinak nedal. – Ale věřte svatosvatě, po Čechách jsem marně hledal většího dnes hrdinu. – –

V temném koutku odpočívám, srdce moje zatruchlilo, do konve se statně dívám ponořený v myšlenky. –

V kantorovu šel jsem chýži, – ale tam již prázdno bylo, kolem ní se jenom plíží, mna si ruce, hebrejčík.

Kde je přítel žurnalista? a kde starý otec jeho? co jim osud dále chystá? možno-li jim pomoci?

Marně hledám odpovědi, dumám, až mne z toho všeho bolí hlava, oko hledí do korbele hloub a hloub.

Naproti mně v hustém dýmu pije spolek baráčníků, divné věci vypráví mu náš ponocný Holeček.

Černou Horu, – sám tak praví, – spasil v jednom okamžiku, Turkům rubal krutě hlavy, za živa je skalpoval.

Po devíti jen je kosil, šířil hrůzu, kamo vstoupil, až sám kníže prý ho prosil, aby zase domů šel.

A že zemi vytrh z bídy, na nadraží pro něj koupil jízdní lístek čtvrté třídy a poslal ho rovně k nám. –

Inu, co svět světem sluje, nikdo nezřel také divy, o jakých nám vypravuje náš ponocný Holeček. –

Naslouchají druzí lačně, s nedůvěrou ústa křiví, – ale okem posměvačně ke mně často zabloudí.

Pohled jich mne ve tvář pálí, – rozumím, co asi značí! – Myšlénky mé bloudí v dáli, kdes u drahé Andulky.

Ubožátko, dobré dítě, pomluva ta zmije dračí, hnusným bahnem pokálí tě, nešetří ni poupěte!

Zraky se mi zakalily. – Podivný je lidský osud! Mimovolně, – bože milý! – sám se cítím vinníkem.

Kmotra Brázdy krutá slova v uchu zní mi jasně posud, a já slyším znova, znova: Ty jsi všeho příčinou! –

A přec na mě dozajista ani za mák viny není – láska moje byla čistá, mírná jako beránek.

V ňadrách oheň, slzy v oku zvedám korbel bez umdlení. – – Z nenadání po mém boku hosté dva si přisedli.

Z levé strany ke mně sedl mužík s okem baziliška, kdykoli mně ve tvář hledl, zachvěl jsem se do duše.

Zlobou se mu ústa chvěla, – v jeho ruce plná číška a v ní jako krev se rděla tmavorudá pálenka.

Bílý stařec s pravé strany snivým okem hledí ke mně, jeho pohled zadumaný maně budí důvěru.

S čela jemu hvězda září a hlas na rtu zvučí jemně, ustavičně v jeho tváři polodětský úsměv hrá.

Jeden v levo, v pravo druhý křičí, co jim hrdlo stačí, vedou o mne zápas tuhý, tahají mne sem i tam.

Co mi chtějí, těžko chápu. – Bože můj, vím, co to značí, když někoho do svých drápů dohazovač polapí!

A mne dva tu polapili, srdce mají na jazyku, rvou se o mne, ze vší síly sedmou svátosť velebí.

Namáhám se porozumět tomu ruchu, tomu křiku, v uchu však jen slyším šumět jedno jméno: Andulka!

Zvedám korbel, hledím ke dnu, cítím, jak mi srdce buší, – ah, to zná jen píseň jednu, starou píseň o lásce.

S pravé strany, s levé strany neustále zní mi v uši: „Pospěš, hochu zadumaný, v měkkou náruč Andulce!“

Marně slzy tajím v oku. – Vstanu. – Jako pijavice s každé strany mého boku dohazovač chytí se.

„Můj jsi, můj !“ tak křičí oba, „nezdráhej se, hochu, více! Se mnou pojď, je vhodná doba, čeká na tě Andulka!“

V mozku trošku chmeloviny, ale v ňadrách více lásky, pro půvaby Andulčiny korbel svůj jsem opustil.

Duše moje touhou práhne, kráčím v dumách, bez otázky, za každou mne ruku táhne dohazovač nelidský.

„Pojď jen se mnou!“ jeden volá a ten druhý hučí temně: „Nevěř mu, to lež je holá, zavede tě bůh ví kam!

Nech ho, já sám povedu tě! Ke mně pojď!“ – „O ne tak, ke mně!“ Oba však mne vlekou krutě stejnou cestou do mlýna. –

Kmotr Brázda z nenadání zastoupil nám v poli cestu. „Jářku, tento, kam pak, páni, utíkáte z hospody?“ –

Oni dva mu na to řekli: „Jdeme s hochem pro nevěstu!“ – A kmotrovi ihned tekly z oka slzy radosti.

„Já to říkal, na mou duši, dobré srdce že máš, hochu! Nu, však se to také sluší: Nejprv svatba, potom křest!“ –

Hned mne chopil za ramena: „Bázlivým jsi ještě trochu, – však to bude hodná žena! Jenom hajdy! do mlýna!“ –

A tak si mne vlekli spolu. – Jeden z nich byl anděl boží, kterého bůh poslal dolů, aby provdal Andulku.

A druhý byl ďábel z pekla, který zlo jen všude množí. – By pak oběť neutekla, kráčel Brázda pozadu.

Odporovat možno není, vždyť i srdce věčnou mukou zkolébané v divné snění ku předu mne pobízí.

Oddán v ruce Hospodina, půjdu, třeba s holí v rukou čekal na mne u vrat mlýna nejhroznější kritikus.