III.

Modravé oči hezké Boženy tajeným pláčem byly zkaleny. Ke strýci kupci, muži ctihodnému, ji do městečka tatík odeslal

a v bílém listu jemu toto psal: „Buď, milý bratře, otcem děcku mému! Je robátko, – nu, víš to, – potřeštěna, však čas jí, myslím, hlavu napraví

a bude z ní as jednou hodná žena, až bohatý se ženich dostaví. Dej na ni pozor, prosím, milý hochu, a německy ji při tom nauč trochu!“ –

Když dočet’ vážně krátký lístek ten, strýc odvrátil se, málo potěšen, o dívku starosť svojí ženě nechal a beze slova ke svým účtům spěchal. –

Choť jeho byla žena hodná chvály. Rozkoše dětské hříchem se jí zdály, v „Růženci“ byla celou řadu let. – Ať říká o ní pomlouvačný svět,

za bujné mládí že se kaje nyní, – jen modlí se a dobré skutky činí. Potěchy zlato v doupě bídy nosí, a žebračka-li o kus šatu prosí,

hedbávným šátkem hned ji obdaruje, a chorým dětem, které hladoví, nejlepší z krámu rozdá cukroví. Však proto také matkou chudých sluje

a titul ten ji těší převelice. – Vítala dívku přísným pohledem. – Boženka byla trochu bleda sice, však přece pevna. Nepohnula rtem,

když do svědomí teta sahala jí. – „Hm! mladé srdce! ďábel v něm se tají a duši drahou zahubiti hledí! – však vyženem ho brzy, dítě mé.

Každého týdne půjdeš ke zpovědi a pospolu se modlit budeme!“ – Dumala teta: „Mládí! bujné mládí! tak mnohou duši na práh pekla svádí.

Však důvěřuj jen staré tetě svojí a srdce tvé se brzo upokojí!“ A pod ochranou její dlouho již Boženka chřadne jako ve tmě kvítek,

však posud vězí v její hrudi skřítek, – (ó, mívala s ním, chudák velký kříž!) a svěcená ho voda nepoděsí. V „Růženci“ byla dávno přijata

a za drůžičku byla na processí – a přece, přece mladou hlavu věsí a na tváři jí vadnou poupata. Však bledosť ta jí roztomile sluší,

a stará teta říká dojata: „Co tělo hříšné! – Chraňme dříve duši!“ – Ó, zda-li přece hodná paní tuší, čím chvěje se ta duška nevinná? – –

Jednoho jitra bledá dívčina z bílého lůžka před svítáním vstala, – neb na roráte měla s tetou jít, – však mladé hlavě dál se chtělo snít

a mimovolně oči zavírala. – A vzpomínky se do srdce jí derou, – zalétá s nimi nazpět v dálku šerou. Co dělá Prokop? Myslí na ni as?

Nic neví o něm za ten celý čas! Však v myšlénkách ho každodenně vídá, jak ducha silou, orlí perutí on láme pouta, jež mu kuje bída. –

Nechť žalářů ho dusí klenutí, rozdrtí mříže a dál kráčí směle, – znak nadšení mu na hrdém plá čele. – Ó, kéž by mohla kráčet spolu s ním!

Však tady, běda! – okem jízlivým mrzutá teta její kroky střeží, – i vzpomínati může jenom ztěží. – Zde vězní též i její duši mladou,

nadějí květy ze srdce jí kradou a růženec jí za ně dávají. – – – A snivé děcko vzdychá potají. „Co ráj a nebe s rojem cherubínů?

co propasť pekla hrůzná, plna stínů? To vše je přelud, marný dětský sen, – můj ráj i peklo v mojí lásce jen!“ – Padaly slzy volně, tiše k zemi. –

„Jsem ve vězení, smutno, teskno je mi! Do dálky toužím! – Kéž bych ptákem byla!“ – Což? – teta spí! – A sotva domyslila. – To chvíle drahá, nač se rozmýšlet,

ať pomlouvá ji utrhačný svět, ať přísný otec vyžene ji třeba! Ó, dovede si vydělati chleba! Jen Prokopa když svého zachrání.

Duch jeho skvělý, jeho nadání za slzí trochu dozajista stojí. – – Pomocnou ruku potřebuje v boji. – Až jeho sláva hvězdou svitne v mraky,

sám přísný otec umírní se taky a odpustí jí věru celý svět. Nač rozmýšlet se, nač tu otálet? – Vzkypěla touha bujně v srdci mladém. –

Rozhodla rychle, – přes práh kročila. – – Musela projít zasmušilým skladem. – Laciná svíčka v koutě svítila, – strýc lakomý tam pilně od večera

počítá účty, oka nezvedne. – A kolem něho pod ochranou šera Boženka kráčí nedýchajíc ani. – Na prahu ještě nazpět pohlédne:

„Ó bláhový!“ dí, – „kdo se zlatu klaní a za štěstím se v potu honí jen. Co zlato? štěstí? marný dětský sen!“ – Vyběhla z domu. – Venku šero ranní.

Je krutý mráz, – sníh pod nohou jí chrastí, však srdce hřeje pocit nové slasti. – Je na svobodě! – Prchá. – Líce bledé jí zarděly se, oko plápolá, –

cest ani nedbá, – však ji láska vede. – Přes pole běží, – poušť je dokola, jen havran někdy nad ní zavolá, – ó skvělá kořisť by to pro něj byla! –

Teď klesla k zemi. – Jenom dále zas! Šat její zedrán, větrem vlaje vlas. – Jen dále, dále! – Ani necítila, že z bosé nožky krev jí vytryskla

a drobné stopy, které vytiskla do sněhu letem, – rubínem se rděly, jak vonné lístky růže uvadlé, jež vítr roznes’. – – Bloudila den celý. –

K večeru teprv do vsi zapadlé zemdlena došla, – sotva ještě žila. – A štěstí! hle, tu Prokop vedle ní! Jak děcko se mu na hruď zavěsila

a šeptala mu zpola ve snění: „Pojď, drahý muži, uprchneme spolu! Já s čela tobě slíbám vrásky bolu! Chci tobě sloužit, pro tebe jen žít –

v mých loktech budeš o své slávě snít! Umění hvězda zableskne se časem nad hlavou tvojí nevídaným jasem. Ó, nemeškej! já všechno v sázku dala,

jen na tebe jsem, milý, vzpomínala. – Až laurem budeš věnčit hlavu svou, Ó, nezhrdni jen dívkou ubohou! Vždyť ve vavřínech dojista se může

ukrýti světu každý lístek růže!“ – A Prokop sotva vyšel z udivení. „Ó děcko!“ řekl, „jaký jal tě sen? Čas všemohoucí mnoho, mnoho mění, –

já zanechal už bláhového snění, jsem moudrým nyní, – ano! věř mi jen! A za bludičkou nehoním se více! – Jsem učitelem, – malá služba sice,

hlad nemám však a také ctí mne svět! Ó, raduj se! mně velmi přeje nebe, – dnes otec tvůj mně pevně slíbil tebe a s tebou dá mi korců dvacet pět!

Co sláva? jenom přelud mladé hlavy! třpytivá tretka, která děti baví, – to chorobný je věru jenom sen! – Proč chvěješ se? Ó neplač, neplač jen!“ –

A dívčí rety ubledlé se chvěly: „A snem je, možná, lidský život celý?“ – Víc nemluvila, – hlavinka jí klesla, naděje svadly, které z dálky nesla, –

teď ucítila teprv krutý mráz! – Nu, rozumí se, svatba byla z toho. – Byl jsem tam také. – Pití bylo mnoho a z koláčů nám vystavěli hráz.

Vše bylo tam, co jenom srdce chtělo, vše jásalo a smálo se a pělo. Nevěsta byla jaksi trochu bledá, – nu, při svatbě to žádná jinak nedá!

Když před otce ji Prokop dovedl, tu představený maně pohlédl na svoje „právo“ trochu podezřele a zašeptal jí: „K světu měj se přec

a ráda buď, že’s přišla pod čepec!“ – a políbil pak pana učitele. – To bylo slávy! Sklenky zvonily a plné mísy stále nosili,

muzika hrála hlučně u dveří, kdo přišel sem, byl vítán bez ohledu a každý moh’ se třeba topit v medu! Proč nepřišel, kdo teď mi nevěří! –

A na ranní když zahlaholil zvonec, byl teprvé těm slavným hodům konec.