II.

Když ráno dívka procitla ze sna a hlédla kolem, samotna byla. – Hezounká jizba, čistá a milá, pro mladou duši přece však těsná

tonula v proudech rudého světla červánků jitřních. – V okénku kvetla květina pozdní s chudobným vděkem, stěny však byly pusté i holé.

Uprostřed jenom na prostém stole ležela bible, zpuchřelá věkem. V koutě se kupí vrše a sítě a v krbu ohník vesele hoří. –

Na lůžku tvrdém usedlo dítě, pohlíží kolem, v dumy se noří. Posud jen zlatá kadeř je halí, přes bílé rámě proudem se valí. –

Roucho však dívčí opodál leží. – Jak že sem přišla? Chápala ztěží hlavinka mladá. – Lehounké šaty po chvílce dítě obléknout zkusí.

Ó, jak ta příze tíží a dusí! Lépe mu slušel vlasů proud zlatý! A s hrudí plnou tichého stesku pohlédla z okna. – V záři a lesku

široko v dálku rozlitá řeka bez hnutí stojí, kam oko hledne, sepjata krutě v okovy ledné, němá je, tichá. – Dítě se leká

mrtvé té pláně bez vlnky jedné, bez pěny šumné. – Ubohá řeka! ubohé dítě! – Do hebké dlaně sklonilo hlavu, vzdychlo si maně

a jeho kadeř dlouhá a měkká, ze které vůně leknínů dýše, zlatým se proudem rozlila tiše se skrání bílých, přes hrdé čelo,

přes bledé tváře a šíji jemnou, přes ňadra, v kterých zlehka se chvělo srdéčko smutné vzpomínkou temnou, až k malé nožce kol pružných boků. –

V záplavě této děvčátko stálo, smích se mu zakmit’ na rtu i v oku – Milého cosi děcku se zdálo. Zdálo se jemu o zámku zlatém

na dně až řeky. Nahoře chvatem honí se bystře modravé vlny, a někdy chomáč bělavé pěny tak jako nebem mráček se kmitne.

A dole poklid kouzla je plný, perlami planou křišťálné stěny a ze dna pne se sloupoví třpytné jak štíhlé stonky lehounké třtiny.

Pusté však síně, mrtvo je kolem, sotva že rybka mihne se tady. – Ó, druhdy život býval tu jiný, svůdné se zjevy kmitaly všady.

Průzračnou vlnou, horem i dolem v rákosí bujném pod strmým břehem, v pěnivém víru za bouře divé, v zátoce klidné, na které sněhem

lekníny kvetly za noci snivé, vířil tu život. – Rusalka hbitá v modravé vlně jiskrou se kmitá, tam druhá, třetí, – honí se davem. –

Pod břehem svislým v úkrytu tmavém zelený vodník bez hnutí číhá a žhavým zrakem rusalky stíhá. Do řady jejich najednou vpadne,

však vodní žínky hbité a vnadné úkladům jeho vyhnout se umí. – Vodník se vrací zarudlý hněvem, – posměchem za ním, rusalek zpěvem

rákosí šeptá a vlna šumí. – Ve vodě rybky, – na vrchu hrají vírníci drobní. Život se tají v bublinách pěny, pod každým listem,

i v prázdné škebli na písku čistém. Všechno tu žije. – – – Všechno tu žilo! Utichly dávno rusalek plesy, – Kolkolem šíré zkáceny lesy,

v zátoce klidné, na které bylo každého rána tisíce květů, budova jakás pošmurná stojí. Kola tam víří v divokém letu,

kolem nich v potu lidé se rojí, strasť jen a bída hledí jim z očí. Všechen ten život ta bída ničí! Vír, který bujně řekou se točí,

ne více plesem – posměchem syčí, u břehu rákos truchlivě šeptá. Nezní tu více rusalek zpěvy, o říši jejich nikdo už neví,

na její meze nikdo se neptá! – Zmizely na vždy vábné jich zjevy, zmizely na vždy! – Chůva jen stará strašívá jimi nezbedné dítě. – –

Poslední vodník chycen byl z jara. Poeta z města lapil ho v sítě, rychle ho zavřel ve sbírku písní. Lipská teď vazba vodníka tísní, –

ač plno vláhy na každém listě, (rosou se třpytí, slzami blýská), po vlně živé jemu se stýská a dlouhou chvílí zahyne jistě. –

Jestli se maně nad vodou kmitne ledňáčků němých křidélko třpytné, pod strmým břehem, modravým leskem, věz, že to bloudí skřítkové malí,

zbaveni hlasu žalem a steskem. V roklině úzké, tam kde se valí. zpěněné proudy s divokým jekem, ve stínu habrů omšených věkem,

v mechu a v kapraď zapadlá skorem mohyla stála. – Řekou-li s vorem osmáhlí plavci z večera pluli, vídali často, jak se tam tulí,

bludiček ohněm údy si hřeje šedivý skřítek, – zimou se chvěje, – děduška, který poklady střeží. Jaké tam asi bohatství leží?

A přišli lidé, hrabali v zemi, našli jen kosti a popel němý. – Kde že je poklad? – Srdce tam zlaté, rekovo srdce dřímalo na dně.

Jeho však popel roznesl snadně studený vítr. – Skřítek se mate! Kdo z lidí dnešních srdce by hledal? Statečnosť česká? Kde ji teď vídat?

Lichvář by za ni halíře nedal, – děduška – skřítek neměl co hlídat! A kam se děly rusalky bílé? Dlouhé a smutné trávily chvíle

ve zlatém zámku. – Nesměly ani na vlnách večer lehce se houpat, nesměly z jara na břehy stoupat, brodit se luhem za rosy ranní! –

V objetí těsném smutny a němy k sobě se tiskly. – V jeseni jednou, když mlha těžká padala k zemi, tu náhle sborem na břehy sednou

vlašťovky drobné. – A než se zvednou, rusalky bílé za jejich křídla chytí se zlehka a s nimi letí daleko na jih v teplejší sídla. –

Lípa i javor uvadlou snětí mlhové jejich závoje chytá, marně je staví, – okamžik krátký, – na věky zmizí, – nepřijdou zpátky.

Z dálky jen slabě šerem se kmitá roj zlatých jisker v obloze tmavé. Hvězdy se čistí? anebo žhavé padají slzy rusalkám z očí? –

Na řece vírem pěna se točí, mrtvy jsou břehy, mrtva je vlna. Studené rosy krůpějí plna na břehu řeky kvítka se chýlí.

Pusto vše kolem. – Sotva že chvíli ozve se čejka a tichým vzduchem zašumí peruť. – V rákosí suchém sama se jedna rusalka skrývá,

do dálky družkám dlaní svou kývá, loučí se možná na věky s nimi. – Smutno je kolem. – Dech kruté zimy z blízka již vane. Jaké as tady

kouzlo ji poutá? – Myslivec mladý bloudívá někdy po břehu kolem a v řeku sinou, hlubokou, chladnou pohlíží dlouho s tajeným bolem.

Spatřil snad u dna rusalku vnadnou? Ona však často pod pěnou skryta do jeho zraků oddaně zírá, pohledy jeho lakotně chytá

a tichý smutek ňadra jí svírá, touhou i žalem v samotě hyne. – Smutno je, smutno, ve vodě siné! Přilétla zima a mrazu dechem

v ledové perly měnila spěchem krůpěje vodní v kadeřích víly. Páže jí tuhly i nožka malá. Vlasem se kryjíc potichu lkala,

až jednou večer ztratila síly, zima se krutá k srdci jí vkradla, – ztratila paměť, ve mdloby padla. – – Vzpomínka smutná! – Hlavinku chýlí

s povzdechem dítě. – A v této chvíli do jizby vešel převozník šedý, líc jeho posud jevila sledy probděné noci, horečkou plála,

a slza velká v oku mu stála. – Hruď jeho dme se, s námahou dýše, rty se mu chvějí a ruka klesá. „Ó, bože mocný!“ zasténá tiše,

„tobě se klaníc duše má plesá! Ty velký, silný, milosti duhu nad mojí chatou zklenul jsi náhle, z propasti vyrval bídného sluhu

a jeho srdce, zoufalé, zpráhlé, ztrávené bídou a pochyb jedem, ze mdloby těžké vzbudil svým hledem, ovlažil rosou lásky a víry.

Ó bože, věřím v zázraky tvoje! Tvým dechem vesmír kolotá šírý, tvou slávou září dálné hvězd roje, tvá láska plane vábně i jemně

v tom oku modrém, jež hledí ke mně. Zřím ve své chatě zázraky boží! – Ty’s to, mé dítě?“ – A chladné dlaně děvčátku stařec na čelo vloží.

„Tvé jsou to oči! vzpomínám na ně, ale víc jisker z jich hloubi září, – znám ono kouzlo hebounkých tváří, ale jich růže v plnějším květu!

Toť starý úsměv na drobném retu, kypřejší ret jen, dech jeho sladší, měkčí je kadeř a čelo hladší, bělejší hrdlo, plnější rámě.

Teď pohleď na mne, děcko mé zlaté, zda srdce tvoje doposud zná mě? Šedý vlas možná paměť ti mate? Těžkou mi hlavu nezavál sněhem

stáří dech ledný, ni bída krutá, ni zloba lidí! Jak vrba dutá v samotě kdesi nad pustým břehem s prázdnou a vetchou trouchnivou hrudí,

kde plíseň roste a červ se budí, sám a sám byl jsem po léta dlouhá, co jsem tě ztratil, – se žalem v duši. – Kde’s byla, dítě? – Srdce mé tuší.

Po tobě smutek a marná touha srdce mi vetché svíraly stále. A když jsem v proudy potápěl sítě, já ptal se mnohdy: „Proč žíti dále

bez tebe, moje líbezné dítě?“ – Vzpomínka jen mi po tobě zbyla, – v takové chvíli blahem mě zpila, že na svou bolest, na život trudný,

na sítě své jsem zapomněl rychle, sklonil jsem hlavu a vlny ztichlé dle vůle nesly člunek můj bludný. Do tůní vodních zíral jsem s touhou.

Nebyla tehdy bludičkou pouhou naděj má temná, že přece jednou staré mé oči zase tě shlednou a že ta vlna, jež mi tě vzala,

jednou mi z hlubin dítě mé vrátí,–– Vzpomínáš také? – Dívčina malá byla jsi tehdy, když jsem tě ztratil. Tvým štěstím bylo u břehu hráti,

za svět ti celý dosavad platil ten kousek půdy a kousek nebe, který jsi zřela planoucím okem, modrým jak ono. – Když lehkým skokem

jsi vyšla z chaty a zhlédly tebe modravé vlnky s bělavou pěnou, s lichotným šumem k břehu se ženou, růžové nožky rychle ti zlíbat.

A drobné rybky počnou se sbíhat navyklé pokrm z rukou ti bráti. Skořápku škeble za loďku dá ti, – proudem ji pouštíš, hledíš, jak tone,

a zcela blízko hned se tu kmitne ledňáčků krotkých křidelko třpytné. Po břehu mlází, palouky vonné na sta ti květů do kytky dají.

A já, – tvůj otec, – za tebou zírám, tiché se blaho v duši mé tají a pot i starosť najednou stírám s horkého čela. – Cosi mne pudí,

bych lapil tebe, přivinul k hrudi a stokrát zlíbal hlavinku tvoji. – Ó, chvíle zlaté! – Prchly mně rychle. Byl večer jarní, – v krajině ztichlé

svatý byl poklid. Ve zlatém roji tisíce světel oblohou plulo, nad řekou jen se pomalu snulo několik pruhů lehounké páry.

V tiché se vodě shlíželo nebe. – Já bloudil kolem, hledal jsem tebe, zoufalosť v hruď mi zaťala spáry. Já bloudil krajem, v poli tě hledal

a zase v proudy potápěl sítě, modlil se k bohu: Navrať mi dítě! – Již den se zvolna nad hory zvedal, já posud bloudil a posud hledal

a bůh se přece uprosit nedal. Na břehu jsem jen našel tvé šaty. Ty jsem si odnes’ do pusté chaty slzami vlhké i rosou ranní.

Dnes v onom rouchu vidím tě zase, Jarmilo drahá! – V trudném tom čase bůh předků jenom, jemuž se klaní v pokoře duch můj, srdce mé chránil,

duhovým štítem ňadra mi bránil, když v propasť temnou zoufalství chtělo mne strhnout, zhubit. – A pod mé čelo nová se opět naděje kradla:

kde je má dcera? – srdce mi dělo. Snad jako růže pojednou svadla a vítr zanes’ kvíteček suchý? Či v řece leží pohřbena u dna?

Ó, jak to možná! Myšlénka bludná! Bůh vzal ji sobě mezi ty duchy, jež jeho vůlí plní svět šírý, nebe i zemi, hory a háje,

pramének šumný i mořské víry. Vílami zove předků je báje, anděly bible. – Mluvíval ke mně šedivý farář: „Nechová víly

ni vlna řeky, ni černá země! Pověra pouhá!“ – Vlas jeho bílý já v úctě míval, ale vždy stranou říkal jsem přece: „Kam by se děly?

Předkové naši dobře je zřeli a ještě posud nad námi vanou bílá jich křídla lehounkým letem, kdy pozdě večer matička dětem

pohádku o nich vypráví tiše. – Bůh jeden vládne celičkým světem, bez hranic, konce jeho je říše, vše řídí, vede v líbezné shodě

a v nebi jasném, ve hvězdné dáli, v horách i hájích, v průzračné vodě duchové bydlí, kteří ho chválí. Jedním z těch duchů, andělem – vílou,

se zlatým srdcem, s perutí bílou ty’s byla, děcko, po léta dlouhá. – Za tebou nesla moje se touha, modlitbu moji slyšelo nebe,

starému srdci vrátilo tebe, aby tvých zraků okřálo svitem a milým teplem na tvojí hrudi. Vím, nové jaro pohled tvůj vzbudí

i v čele kmeta, šedinou krytém, s ním naděj nová v duši se vrátí. – Podej mi ruku! Nechej se ptáti, kde že’s tak dlouho vzdálena byla,

kam vůle boží tebe mi skryla, – že tě mám opět, stačí mi zcela! Kol hrdla páže otoč mi, drahá! a rtem se dotkni starého čela,

„Otče!“ mi řekni, a dechem blaha probudíš srdce i vetchou duši!“ – Úsměv se kmitá na dívčí tváři a v modrém oku slzička září, –

úsměv i slza stejně jí sluší! – Na prsa kmetu hlavinku kloní a „Otče! otče!“ se rtů jí zvoní.