I.

Sladce dřímej, drahé dítě, na ňadrách si ručky sepni, zlatým křídlem zastíní tě andělíček strážce tvůj! –

Ochraň mi ji, andělíčku, ale pozor, neoslepni! Mělký důlek v jejím líčku může stát se propastí!

Kolem šíje kadeř vonná – – Nehleď dále! Na hrdle jí povolila náhle spona, s ňader klesá košilka.

Slyšíš, jak jí srdce buší? Bouřlivě se ňadra chvějí – – Těžko u ní na mou duší býti strážným andělem.

Ve stínu se ďábel krade, zlomyslně jen se šklebí, – – co dá jedno děvče mladé pánu bohu starostí!

Andulka však dozajista za živa už patří nebi, její duše tak je čistá jako úběl jejich vnad.

V jejím srdci vášně není, nezná touhy, nepokoje, – když mně má dát políbení, dřív se zeptá maminky.

Hříšné knihy nečte ani, jenom někdy verše moje slabikuje pro uspání, – při tom plete punčochy. – –

Nad postýlku její bílou anděl strážce hlavu kloní, na tvářinku roztomilou lehký přitisk polibek.

Naslouchal pak dlouhou dobu, jak jí v prsou klidně zvoní zlaté srdce. – Pekel zlobu poznat měl však najednou! –

Jeho zraky mimovolně v panenskou hruď zabloudily, – – vidí, jak se v tempu volně zvedá bílý, hladký prs. –

Hlava se mu kolem točí, – šťastně ale sebral síly, odvrátil se, zakryl oči, – do temna se uzarděl. – –

Zvítězil tu, – ale draze, – a co dále na něj čeká? – – Pro své štěstí na podlaze uzřel aršík papíru.

„Bohudíky!“ – volně dýše, – „již mne ďábel nepoleká“ – zvedl list a lehce, tiše přikryl ňadra labutí. –

Andělíčku, duchu strážný, cos to vyved? Chraň se zrady! Verše moje, – nerozvážný! – položil’s jí na srdce!

Myšlénky mé nevázané mají zakrýt svůdné vnady? Běda! – Co se dále stane, na tvou hlavu padni jen!

Kterak ňadra vlní se jí! Verše moje chřestí na nich, tepny buší bouřlivěji, lehce rtík se otevřel.

Ale anděl nedbá toho, podřimuje, – čelo v dlaních, – však ho stálo práce mnoho slavné jeho vítězství! –

Z louky včera posekané, (kmotr Brázda seno suší,) otevřeným oknem vane vonný výpar kupišťat.

Bledý měsíc v modru pluje, kouska ohně nemá v duši, a přec lačně pokukuje za bělavou záslonu.

Pod okénkem potok šumí, růže kvetou. – Všechno dřímá. – Ve vsi ticho. – U nás umí celý národ dobře spat.

Těžká mlha stoupá z vody. – Půlnoc. – Duši bázeň jímá. – Slyš, ponocný u hospody odtrubuje dvanáctou.

Půlnoc, půlnoc! Chvíle duchů, – ať nás pán bůh kouzla chrání! Na hřbitově v divém ruchu budou tančit kostlivci.

Prošla chvíle, – pustá niva, – po příšerách ani zdání, – a přec v Čechách od jakživa bylo hojně strašidel! –

Sám, když byl jsem ještě malý, vídal jsem, jak poukryti na dušičku číhávali pode břehem vodníci.

Zmizeli však v dálce kdesi, jak sem přišli Jesuiti na missie. – Možná, že si konkurence nepřáli.

Němý žal se v prsou kryje. – Srdce lidu chudne, chudne, prchá od nás poesie, odumírá zpěv i báj.

Zahnali jsme dobré šotky, prchly z hájů víly svůdné. – Juž prý ani lid náš krotký nebojí se – strašidel. – –

Co to bylo? – – Slyšet kroky. – V šeru kmit se přízrak muže, hubenými jeho boky záře luny proráží.

Bída hledí z oka jeho, celé tělo kosť a kůže. – – Starý kantor. – Neznáte ho? Vtloukal do vás množilku.

Věku půl již bez únavy, po uzounké škole hřímá, napravuje tvrdé hlavy baculatým diblíkům.

Rozum, který v mladé hrudi v bázni boží ještě dřímá, bez milosti ze sna budí čarodějnou rákoskou.

Moudrosti on poklad skrývá pod klenutím svojí lebky, ale štěstí od jakživa přeje jenom hlupákům.

Nemilostným nepřítelem osud byl mu od kolébky, ve tmě pusté v žití celém nesvitla mu naděje!

Krev mu pije bída v chatě, farář, obec ve své pýše, vrabci, kteří nestydatě mlsají mu meruňky,

mladá žena plná síly, starý dloužek u Mojžíše, k tomu ještě každou chvíli nový český pravopis!

Chtěl by zaspat bídu svoji, ale v mozku vše mu víří, – z lůžka svého v nepokoji prchá v noční temnotu. –

Šosy jeho vlajou větrem jako peruť netopýří, bohu správným hexametrem svoje strasti žaluje. –

Náhle stanul, – proudem s čela pot mu kanul. – Oddychoval, – na hlavě mu šedivěla čistě nová paruka. –

„Zítra, zítra! bože drahý!“ z hlubin srdce zabědoval, „rozdrť patou bídné vrahy, dlaní svou mne zastiňuj!

Zatrať si mne, pane, chceš-li, ale ženě ušetř bolu, andělíčka svého sešli k Lidunčině kolébce!“ –

Zalkal tiše, – pohléd k nebi. – Plný měsíc smál se dolů. – Jízlivě se takto šklebí jenom školní inšpektor.

Až se zachvěl kantor starý! Mne si čelo, bledne celý, křižuje se: „Ďáble, vari!“ – Znova hledí k obloze.

Ha! to není luna více, obličej to zsinavělý, satanovy jsou to líce plné zloby pekelné!

Oblak, který nebem pluje, v perutě se mění dračí, horký vítr z něho duje, sirné jiskry padají.

Za dědinou ďábel stojí, černé paty v půdu tlačí, velký tak, že hlavou svojí hvězdy v letu zaráží.

Zlaté žezlo v rukou svírá, shýbaje se nad dědinou, lokty svoje podepírá o doškové chalupy.

Po loktech se hadi plazí, kolem těla se mu vinou, jeho pohled srdce mrazí, jeho úsměv zabíjí.

Kantor zděšen prchá v šeru, spíná ruce, hlavu sklání. – Ztiš se, hochu, satan věru si tě ani nevšimne. –

Nemáš pro něj velké ceny, – v pekle, tam jsou jinší páni, – český kantor zubožený plodil by jim ostudu.

Jiný lup si ďábel tady vyhledal už hadím okem. Nestřežený kvítek mladý, – mlynářovu dcerušku.

Duchu zhouby, zla i zmaru líbil se mlýn nad potokem, raděj přehléd pyšnou faru s farářem i s kuchařkou. –

V otevřeném okně malém záslony se bílé chvějí, za ním v klidu neskonalém dřímá moje Andulka.

Věru, věru, strach mám o ní! Strážný anděl k nožce její unavenou hlavu kloní nepřítele netuše.

A na její hrudi bílé, na srdéčku pranevinném, verše moje rozpustilé rozmarně se houpají.

Podle řádku řádek běží, – – jiskrou tu a onde stínem, myšlénky v nich bez otěží honí se a prchají.

Hleďte, hleďte, po papíru jaké hnutí přepodivné! Dokola se v divém víru točí každé písmeno.

Pozvedá se na pokraji, pokud zcela neobživne, pomalu mu narůstají ručky, nohy, křidélka.

Vstává, hýří, bujně skáče, podle větru na vše strany zná se točit, – nejináče jako český vlastenec.

Jedno s druhým v řad se pojí. – Jaký rej to nevídaný! jako když se včelky rojí kolem květu lilie. –

Kolem bílé, měkké šíje v těsném šiku postupují, ke rtíkům až, kde se kryje plachý úsměv nevinný.

Jaké kouzlo neskonalé! Kterak svůdně probleskují třpytné perly, zoubky malé z růžového úkrytu!

Velké A, jež vůdcem bylo podivnému tomu šiku, z nenadání vyskočilo, podepřelo ruce v bok.

„Bratři!“ volá žalným hlasem, „otroky jsme smrtelníků! nechať! – všechno přejde časem, – nám jen patří budoucnosť!

Billiony nás jdou světem, stále rostou naše davy, roznášíme blesků letem hloupé lidské myšlénky.

Pracujeme bez poklidu. – Do natvrdlé, prázdné hlavy musíme my všemu lidu vlévat světlo kultury.

Literátům honoráře sypem v kapsy vyprázdněné, vždy musíme v potu tváře hovět jejich rozmarům.

Nevděkem nás odměňují, – ale čas se vichrem žene, – dobře, nechať pamatují, litera že zabíjí.

V každém koutě knihy leží, liter v nich jsou dlouhé řady, ale čti jen, pravím, ztěží nalezneš tam myšlénku!

Kamkoli jen hlédneš okem, litera je všady, všady, jak bystřina prudkým letem zaplavujem celý svět.

Slyšte, slyšte, bratři moji! Ať se třesou literáti! brzy padne heslo k boji, pomstíme se strašlivě!

Kritikům jen sloužit chceme, – svět nás bude potom znáti, nejlépe tak dokážeme, že zabíjí – litera!“ –

A sbor celý pomstou dýše. – „Přísaháme!“ – zní to kolem – – Z nenadání ze sna tiše oddechla si Andulka. –

Hoj, jaká to vřava krutá! V pravo, v levo, horem, dolem, sladkým dechem zasáhnutá chumelí se písmena.

Vzlétla vzhůru, krouží v kole, tlukou do se, temně chrastí, až na konec ze svévole Andulku mně vzbudila.

Neviňátko snilo právě o nebi a rajské slasti, o bohu a jeho slávě, o svatých a světicích. –

O mně také? – Nevím, nevím! Sedlák pro ni špatná hříčka, – v půlnoci se někdy zjevím jenom panu bernímu. –

Kéž bych už byl, lásko boží, také svatým! – Andulička aspoň ve snu na svém loži se mnou by se těšila!

Potom, – potom – – z ticha, z ticha! Vida jak mě na bezcestí lehce svedla touha lichá z epického chodníka!

Po čem může sedlák toužit? Všude najde svoje štěstí! – Platit daně, pánům sloužit největší je blaženosť! – –

Kde jsem přestal? – Dítě moje vytřeštilo modré oči, – nad ním liter plaché roje hemžily se u stropu.

Mne si čelo, – paměť sbírá, – všechno kolem s ním se točí, srdéčko mu bázeň svírá. – Je to sen či skutečnosť? –

Vyskočit by rázem chtěla, divná mdloba však ji víže, věru jak by skála celá ležela jí na prsou.

Nemá síly ručka malá, aby svatým znakem kříže divný přelud zažehnala – – Kde jsi, strážný anděli?

Nová úzkosť, nová muka! – Vidí, kterak poznenáhla na okénku jakás ruka odhrnuje záslonu.

Tajemná páž z nenadání nad její se lůžko vztáhla, černou dlaní v chomáč shání dovádivých liter roj.

Křivý prst je pojí chvatem v tajuplná divná slova, každé písmě rudým zlatem, svůdným zlatem plápolá.

Andulička čte a žasne, – rdí se, bledne – a čte znova, modré její očko hasne touhy rosou zalité.

Jsou to verše krásy divé, plny volné fantasie, nespoutané, dovádivé, nebroušené censurou.

Více, nežli srdce tuší, ve slově se každém kryje, svůdným hlasem mluví k duši, opojuje mladou hruď.

Andulička rdí se, bledne, povzdechla si v usmívání, polehounku hlavu zvedne a čte znova nový verš.

Pomalu se z lůžka vzchopí, promne očka. – Z nenadání vše se tratí beze stopy – – – Byl to jenom pouhý sen?

Co čtla asi? Kdo nám poví, co v té básni tajilo se? Nelze vypsat všechno slovy! to ví bůh a ďábel jen! – –

Po mých verších na podlaze capou její nožky bosé, u srdéčka jí tak blaze jako nikdy doposud.

Přistoupila ku okénku, – podepřela bílé čelo – – Ach, jak milo, krásně venku! V náruč svou ji vábí noc.

Slavík zpívá, růže voní, sadem listí zašumělo, – Andulička hlavu kloní, – – nelze kouzlu odolat!

V lehký šátek zahalena zpola bázní, zpola touhou rozechvěna, zanícena z komůrky své vyklouzla.

Jaké sny duch její spřádal! Ozvěnou jen byly pouhou divé básně, kterou skládal schválně pro ni satanáš. –

Vyšla v sad. – Ó kouzlo noci! S vlhkým okem, v udivení, podléhajíc tajné moci na zápraží stanula. –

Kola spí, jen pode splavem s hukotem se vlny pění a ve stínu olší tmavém svítá páska potoka.

Hvězdičkami nebe zkvetlo. – Jako mlha zlatou přízí zdá se padat luny světlo s nebetyčných topolů. –

Kam se dělo dítě moje? za křovinou v šeru mizí, v dumách bloudí bez pokoje po zarostlých pěšinách. –

V tuto chvíli démon lačný spokojeně kývl hlavou, nebes klenbu zakryl mračny, děsným okem zablýskal.

„Bude mojí!“ k sobě pravil, „její duši dětsky hravou zlatého jsem pelu zbavil, hříšnou touhou otrávil!“ –

Pokročit chtěl, – sotva ale trochu výše zvedl patu, počala se nenadále černá půda pod ním chvět.

Nohou dupl rozmrzele, obrátil se v divém chvatu: „Což ty lebky zpráchnivělé nedají mi pokoje?“

Tvrdá půda pozvedla se, jak by někdo pohřben dole z mrákoty se budil zase a z hrobu se dobýval.

Démon paty v půdu vráží. – „Spěte, staré lebky holé!“ – zachechtal se, „pod mou stráží klidně dřímat můžete!“ –

Z hloubi hrobu zní to temně: „Však již věru dlouho spíme! Těžká je ta černá země českou krví prosáklá!

Dovol, ať se aspoň chvíli českým vzduchem občerstvíme, pohlédneme, kterak sílí, kterak válčí bílý lev!“ –

Démon sípe: „Nechať tlukou, neotevru! Toť by bylo! Pustit nyní s cepem v rukou do Čech staré Tábory!“ –

Ke mlýnu zas hodil okem. – V stínu vrb se zastavilo moje dítě nad potokem v úbělovém šatu svém.

Ó, kterak by rád k ní spěchal! Však ti dole? Vzdorná čela! Kdyby chvíli jen je nechal, zvrátili by celý svět.

Kdo mu poví dobrou radu? – Nedaleko skála čněla. – Vyvrátil ji ze základu a na hrob ji položil.

Stačí-li to? – Balvan děsný jako zrnko jen se chvěje. – „Chceme na svět! hrob je těsný!“ z hluboka to zaznívá.

Jaká pomoc? – Satan němý ohlíží se bez naděje. – Oh, ti mrtví v černé zemi horší jsou než živoucí!

Ale ďábel vždy má štěstí! Uviděl dva pozemšťany nedaleko u rozcestí lenivě se kolébat.

„Hola, Češi ! – Jenom blíže!“ volá ďábel zradovaný, „poznávám je bez obtíže po německém hovoru.

Jsou to muži! Vnuci praví pohřbených tu Táboritů, – hoj, což ti mne rádi zbaví nemilé tu starosti!“ –

Chytil oba, napjal sílu, pozvedl je ku blankytu, pak je rázem na mohylu opatrně postavil. – –

„Divně se mi plete cesta!“ oba v duchu k sobě děli. – – Byli to dva páni z města: purkmistr a lékárník.

S těžkou hlavou od faráře z hostiny se navraceli, boubelaté jejich tváře rděly se jak pivoňky.

Nikdo neměl ani zdání, kterak přišli v tato místa, v důležitém rokování ani cesty nedbali.

Mínili, že ticho fary má svůj půvab dozajista, kuchařinka kypré tvary a pan farář modrý nos.

V politiku přešli na to, povzdechli si o nevděku, – oni oba, – to je svato, – vše by dali pro svou vlasť.

Národ však je hlup a skoupý. – – Na mohyle dávných reků stáli, jako zděné sloupy, purkmistr a lékárník. – –

Pod mohylou ani hnutí, – snad ti mrtví znova mřeli. – Jenom těžké povzdechnutí vydralo se z hluboka.

„Hoj, teď zvednou věru ztěží příkrov rakve svými čely! Na jich rovu těžce leží vnuků bídná zbabělosť!“ –

Jásal ďábel. – „Nyní v letu za svým lupem mohu jíti, sladkým vínem kyprých retů svoji žízeň uhasím.

Ó, jak stiskne náruč má ji! V měkkých loktech budu sníti o ztraceném dávno ráji, – zapomenu na peklo!“ –

A juž letí šerem houští. – Tak na plachou holubici hladový se luňák spouští vichrem s tmavých oblaků. –

U splavu se roucho bělá. – Ďábel lupu hledající poskočil a z hlavy zcela ztratil zbytek rozumu.

Náhle stanul. – Jaká změna! zaťal zuby v divém vzteku, krvavá mu chlípí pěna se rtů zlobou zkřivených.

Vytřeštěným hledí okem. V lehkém šatě, plná vděků Andulička nad potokem stála s hlavou skloněnou.

A u její nožky bosé klečel muž a k němu lehce moje dítě klonilo se stále blíž a stále blíž! – –

Ďáble, ďáble! pravda-li to? moje srdce věřit nechce, je mi tebe věru líto! I já přišel pozdě již!

I já slídil po té lani a teď pláču. – Ďábel ale zachechtal se, černou dlaní do prsou se udeřil.

Jako hrom to zadunělo. – K nebi vylét nenadále, o hvězdy bil hrdé čelo, proklínal a zlořečil!

Znova padl k černé zemi, štíty skalní nohou boří, háje šlehá perutěmi, láme duby staleté.

Tmavý mrak se od hor žene, duní hrom a blesky hoří, všechny živly rozkácené do boje se pustily.

Mlhou mračen, šerem noci démon těkal v divém bolu, z hlubin pekla černé moci volal k pomstě strašlivé.

Přede mnou se náhle stavil, (my se dobře známe spolu), sýkotem mi hadím pravil: „Uzříš, jak se budu mstít!“ – –

A já hleděl vlhkým okem ke mlýnu, kde plápolalo slabé světlo nad potokem z Andulčiny komůrky.

Nevím, jestli v této chvíli oko mne snad neklamalo, – stín tajemný, sněhobílý, zřel jsem letět k nebesům.

Ach, co tuším! – Bože! bože! Anduličko moje drahá! Od jejího právě lože strážný anděl odlétá.

Letí k nebi výš a výše, v onen kraj, kde sídlo blaha, a na dvéře rajské říše klepá zlatým kladivem.

Před bohem se ve prach klaní: „Odpusť, pane, jednu duši jedovatou svojí zbraní opět ďábel zahubil.

Nevinné to bylo dítě, ale dříve, než kdo tuší, klade ďábel svoje sítě, a pak hlídej děvčata!“ –

Pán bůh, dobrák, hlavou kývá: „Inu, inu, pozdě pykat, od jakživa už tak bývá! – A kdo nám ji odloudil?“ –

„Nejbídnější ze všech tvorů!“ andělíček počal vzlykat, „neposlušný, plný vzdorů byl to – český redaktor!“ –