I.

„Sny! – pouhé sny! – Já z prachu červík chudý se marně honím stále za přeludy, – víc nad oblohou nežli na zemi můj bloudí duch a hledá ideály.

Myšlénky spurné pod hrudí mne pálí, – podivná touha v srdci plane mi. – Proč nejsem takým, jako druzí lidi? Proč oko moje růže zkvétat vidí,

kde trní ostré jenom na mne čeká? Zemdlená duše života se leká. A musím žít! A přece musím žít! – Ó, jaké blaho moudrým mužem být

a nepocítit ve svém žití celém myšlénky žádné pod horoucím čelem, – ni slabý tlukot srdce pode hrudí, – a v milém klidu, z něhož neprobudí

blaženou duši žádné bouře jek, jít pohodlně cestou vyšlapanou a v bázni boží prožít dlouhý věk. – – Proč sám a sám já snílek zbloudil stranou? –

Vzpomínky proudem na čelo mi buší. – Šedivý kmete s velkou, čistou duší, s tím srdcem vroucím v černém rouchu kněze, – proč zaved’ jsi mne přes vytknuté meze?

Ty’s dovedl mne před chrám umění, a když jat touhou, plný nadšení, jsem vejít chtěl, – ty’s opustil mne náhle a ve hrob tvůj mé klesly naděje. –

Chrám zavřen pro mne. – Srdce touhou spráhlé však ještě teď se touhou zachvěje a chorá duše k nebi vzletět touží. Ó, marný zápas! k zemi padá zpět

a její křídla do kalu se hrouží!“ – – – A mladý Prokop zaťal zuby v ret, tvář truchlivá mu divným žárem plane. – Do dlaní sklonil čelo zadumané, –

sny odhání a znova nové spřádá. – – Svit červánků se v chudou jizbu vkrádá, – skřivánek v poli zpívat počíná a pod oknem se vrabčí hnízdo budí. –

Před bledým mužem lampa shasíná. – On s bouří citů pod mladistvou hrudí noc jarní celou probděl do červánků sám s těžkou hlavou, v dumách beze spánku. –

Již na okénku slunka svit si hrál, – hoch do svých snů se nořil dál a dál, a na rtu vzdech a v oku slzu tají: V tom potichu se dvéře otvírají

a na prahu, hle, dívka stojí mladá a její pohled v pustou jízbu vnik’, jak v temnou noc kdy zlatá hvězda padá. – Snad kouzlem jeho v jeden okamžik

se před dívčinou chudá síňka mění. – Na prahu stojí jako v polosnění. – – Po holých stěnách plíseň, pavučiny a ze všech koutů hledí nouze jen. –

To vše by – možná – uzřel svědek jiný, však dívčin pohled snivý, zamlžen jak ve svatyni v doupě bídy zírá. Cit podivný jí mladá ňadra svírá,

cos jako strach a jako úcta svatá před duchem velkým, mocným, vznešeným, jejž pod doškami bídná vězní chata. – Jej tuší srdcem maně sklíčeným. –

A onen hoch s tím čelem skloněným to jeho kněz, – ne! – oběť jeho spíše! – On bez pohnutí v dumách sedí tiše. – A na podstavci před ním obraz visí. –

Je nedokončen. Lehounkými rysy malířův štětec jenom naznačil hlavinku dívčí půvabnou a svěží. Ku práci další možná nestačil,

pad’ z ruky na zem, – ve dví zlomen leží. – Na obraz dívka hledí neodvratně. – To známé rysy, – vzpomíná si chvatně, vzpomíná dlouho a – poznává sebe.

V tom probudil se mladík z dumání. Obličej maně rukou zaslání, – z dvou dívčích očí k němu hledí nebe. – „Ty’s přišla ke mně?“ zadumaně praví.

„Proč hledíš na mne modrým okem svým? Jdi, – děcko, – jdi! jsem dosti nešťastným. Proč usmíváš se? bolesť má tě baví? – Proč zjevuje se ve snu mojí duši

tvůj obraz svůdný, – proč ji z klidu ruší? Proč mrtvé srdce budí pohled tvůj?“ – Podivným citem dívčí hruď se chvěje, ret usmívavý šeptá: „Nežaluj!

což také možno žíti bez naděje?“ – Hoch vyskočil. – „Kdo o naději mluvil? Ty, děcko? – ach, ty doufej, doufej jen, vždyť tobě teprv počal svítat den, –

mně dávno zhas’ – a pro mne osud uvil trnový vínek. – Doufej! pravíš, děcko? Již do hrobu já položil jsem všecko, sny o slávě i lásky naději. –

Má sláva? Hle, – tam štětec zlomen leží! – a láska moje – – –.“ Dívčí tváře svěží pobledly náhle, oko hasne jí. – Hoch nedořekl, – hlavu sklonil k zemi

a dlouho stáli bez pohnutí, – němi a slova marně oba hledali, – však našly se jich myšlénky a zraky. Dívčiny modré oči šeptaly:

„Nezoufej, hochu! Zažeň chmurné mraky! Neklesej nikdy. Duch tvůj, – orel smělý, – doletí k nebi třeba pouty spjat. Jen nechtěj zhubit ducha poklad skvělý,

sny mládí svého ve hrob zakopat. Květ myšlének tvé mladé srdce tají, – proč dusit má je stále marný žal – –?“ – – A při tom plaše se ta očka ptají:

„Což opravdu jsi lásku pochoval?“ – Pohledem žhavým hoch jí odpovídal: „Žár nadšení já ve své duši hlídal, – života démon ale ve hruď mou

jed otravný lil, kapku za kapkou. – Teď v srdci mém jen chladný popel zbývá. – – Snad aspoň jiskra v popeli se skrývá? – Ne! – mrtvo srdce, tma je v prsou mých

a jestli paprsk objeví se v nich, tvých očí modrých je to odlesk pouhý, jenž budí ducha hrotem marné touhy. – Ó, nelítostná! Proč jsi přišla ke mně?

proč hledíš na mne? – Cítím, – ale temně, – svých ňader u dna tajuplné chvění, – co tam se kryje? co se budí zas? Jak víno v číši krev se v srdci pění, –

sny dávno mrtvé probudil tvůj hlas. Sny, – naděje! – toť jenom trýzeň stará! Smím doufat ještě? a v co věřit mám? Na poušti spráhlé v bídě sám a sám

jsem uschlý strom, jenž nedočká se jara.“ – Jak vánek jarní, – vonný, teplý dech v tom ovál jemu tváře zasmušilé. – Na jeho rámě kladouc ručky bílé

mu děvče řeklo: „Pochyb stranou nech! a nevěříš-li ani v Boha více, v mou lásku věř!“ – – A vzplanuly jí líce polibků žárem. – V oku slzy vřelé,

hoch přitiskl ji na svá ňadra směle a z jeho čela prchly vrásky bolu. V objetí těsném dlouho stáli spolu. – Pak pozvedl hoch pravici svou vzhůru

a nadšením mu zaplál jasný zrak. „Ty’s dlaní svojí zvedla černou chmůru, jež tížila mou duši těžce tak! Já žiju znova, – síla má se vrací

a duch můj zvedá kleslé perutě. – Slyš, anděle, – chci vytrvalou prací jít rovně k cíli, – nechať bouře dují – za svědka svého, drahá, beru tě, –

dřív neustanu, až si vybojuji klid duši své a lauru lístek malý. Ať duch se zvedne k nebi krásou spit, – kal všednosti ho nesmí poskvrnit!“ –

Na čele dívce mráčky náhle vstaly a zlehounka se mrazem zachvěla. Z jasného oka však jí hleděla tajená naděj, nadšení a touha. –

A děla šeptem: „Mužně dej se v let, ty orle můj! já vlašťovička pouhá chci, pokud stačím, tebe provázet, a budu-li kdy unavena hynout,

pod křídlo tvé si půjdu odpočinout!“ – „Dík budiž tobě!“ mladý Prokop volal, „že’s přišla ke mně, sňala bolu tíž! čas nejvyšší byl, – dél bych neoddolal. –

Juž klesala má duše níž a níž, však nad propastí ty’s mne zachránila! Víc nemučí mne pochybnosti jed – – Dík budiž tomu, kdo tvé kroky ved’,

ať boží ruka všemocná to byla, či srdce tvého probuzená touha!“ – Jí zakalil se blankytový hled, sklonila hlavu a pak řekla zdlouha:

„Můj otec, – drahý! – očekává tebe!“ – A mladý Prokop rázem padl s nebe a z blaženého probudil se snění. Naděje všechny jako pouhý dým

se rozplynuly před ním v okamžení a duše snivá s křídlem zlomeným se navracela zvolna, smutně, tiše a letem těžkým s nadpozemské výše

v pustinu žití, v chudou naši ves, kde stejným krokem včera jako dnes životem kráčí dobří vesničané, kam slabý ohlas bouří světových

se ani za rok nikdy nedostane. – Na čele mraky, na rtu trpký smích opustil Prokop chudou jízbu svoji, šel za dívčinou, která v nepokoji

naň hlédne stranou, hlavu klopí znova a chvěje se. – Však nepromluví slova. Šli po návsi a z oken potaji se Boženčiny družky dívají

a úsměšek jim růžovým hrá retem. Však což! – ti dva dnes pohrdají světem. U svého dvora v dumy ponořený o vrata opřen stál pan představený.

Prokopa uzřel, hlavou zakýval a s povzdechem se v nebe zadíval: „Ten Prokop“ – praví, – „starosti mi dělá. Jsem poručníkem jemu teprv rok

a moje hlava sněhem už se bělá. – Já střežím věrně každý jeho krok a oň se starám, – ale marná snaha! Nebožtík farář, – pokoj budiž s ním! –

mu mladou hlavu poplet’ učením – a na konec, – to cesta byla drahá! – i do města ho, do ústavu ved’ a stále mluvil cosi o nadání. –

Já, hloupý sedlák, povídal mu hned, že do škol chodit mohou jenom páni. – Proč chuďas člověk učeným má býti? Jen svoji bídu dvojnásobně cítí! –

A opravdu se stalo, jak jsem řek’. Stařičký farář náhle ve hrob klesl a nazpět k nám se vrátil sirotek, ze školy však si více nepřinesl

než hlavu vzdornou, pomatenou trochu. – Já svědomitě pomoci chtěl hochu a starám se oň jako otec pravý. – Snad vypudím mu přece jednou z hlavy

myšlénky divné!“ – „V naší dědině myšlénku míti hřích je odjakživa. Za celou obec při sklenici piva pan představený myslí jedině. – –

Proč hlavu svou chce míti Prokop mladý? Již od malička vzpíral se mu všady. Hled jeho planul neskroceným vzdorem. – Ó, co s ním míval nekonečný kříž!“

Boženka byla ještě dítě skorem, on pod okénko její chodil již, do pozdní noci jako stráž tu stával a divné písně na své housle hrával.

Před prvním květnem v noci na návrší zapálil oheň, – přived’ Božku pak, – přes plamen skáče, jiskry za ním srší a bleskem plane černý jeho zrak.

A k tomu ještě z obecního háje vždy přinášel jí nejkrásnější máje – – – Okrádal obec o poslední jmění! Nu, snad by přece dosáh’ odpuštění –

i kdyby odnes’ třeba celý les, – však to se nedá odpustiti věru, že k Božence až bídné oko vznes’. – „Pro tebe, hochu, nechovám svou dceru!“

děl představený. – A když jednou z rána přiběhla Božka z louky urousána a za ní Prokop, během uzarděný: – své „právo“ vážně vzal pan představený.

To „právo“ bylo z lípového kmene, hedvábnou stužkou kolem otočené, stříbrné hřeby bývaly v něm kdys, – však dávno kov ten snědli červotoči.

V povrchu zříte mnohý temný rys a napnete-li na okamžik oči, na jednom konci čísti můžete: „Zde tímto „právem“ dne a roku toho

Martinec rychtář bit byl tuze mnoho, to vlastní rukou pana knížete. Vy, kteří toto čísti budete, za vznešenou se vrchnosť modlete!“ –

Vzal přísný otec „právo“ ze skříně a dětem na rtu jásot náhle ztichl – a pláč a rány slyšet jedině. – Pan představený zhluboka si vzdychl:

„Kéž na všechny“– děl, – „hlavy bujné, vzdorné bych mohl vzíti „právo“ divotvorné! A Prokop první zkusil by ho zas!“ – Potaji maně zaťal ruku svoji:

„Hle, přede mnou jak vzdorovitě stojí! Však uplynul už příliš dlouhý čas od oněch dob – a nezlepšil se posud a nezkrotil ho ani krutý osud.

Jak zarputile hrýže ret svůj němý, hled blýskající upíraje k zemi!“ – Po jeho boku jako anděl bílý truchlivá, bledá Boženka se chvěje,

jak anděl strážný, – ale v oné chvíli, když nad hříšníkem zoufá, – bez naděje. – Ku svému otci plaše pohlíží. Ten zlobu v prsou tají s obtíží.

„Můj hochu,“ praví, „silný jsi a mladý a přece bys tu jistě umřel hlady, já kdybych tebe stále neživil!“ – – „Dík budiž vám,“ děl Prokop pevným hlasem,

„tu vaši lásku chci vám splatit časem, – teď pracovati budu ze všech sil. – Chci umění se věnovati znova!“ Pan představený tak se podivil,

že dlouho, dlouho nemoh’ najít slova. „Ty, hochu, ty? Co o umění pravíš? Tím mezi námi zde se neproslavíš! Buď moudrým, hochu!“ – „Marné řeči vaše, –

odejdu odtud, dřív se nevrátím, až lauru lístek cestou uchvátím!“ A na Boženu Prokop hlédl plaše. – A hlava obce zasmála se tuze:

„Ó životem je těžká, těžká chůze! Jdi, jenom jdi! však budeš vzpomínat! Pouť za uměním můžeš počínat zde od mých vrat! – Vem štětec svůj a na nich

zkus umění své!“ – Horké čelo v dlaních šel Prokop bledý, pracně dusil vzdech, vzal štětec svůj a nepohnutý zcela podivné čáry kreslil po vratech.

Na jeho práci divně pohlížela ves celičká. – As po hodině pak vzkřik’ jeden z lidu: „Hle, toť představený!“ – Napnuli všichni vyjevený zrak.

„Toť vskutku on! – a v čepci vlastní ženy! A vedle něho; hle, tam kostelník a kantor! pasák! kupec – první rada!“ (jej holí tluče švarná žínka mladá).

Jak bouře jek se vzmáhá smích a křik. Hle, na vratech tu celá víska žije. – Poznává sebe shromážděný lid. Do sudů krčmář tady vodu lije

a kmotra Horu dusí malý žid, tam soused kovář chová čtyři děti a jeho žena jede na koštěti. Stud nevinnosti Haně z líček září

a ještě víc plá Dobroslavův nos, tu smrtonoš je s lékařovou tváří, – tam sousedé se o kus pole sváří, jich advokát pak smutně chodí bos.

A podobizen hejno stále vzrůstá. – Hle, zelných hlávek tady hustý řad, – to shromážděn je slavný výbor snad. – Tam opět zejí nekonečná ústa.

Kdo uviděl je, bez váhání řek’: „To ponocný je, to je Holeček!“ – Když Prokop kreslil tetě Dobromile pod nosík tupý knírky přespanilé

a kolem křik a nepokoj se množil, svou ruku vážnou, mohutnou a jemnou dráb náhle jemu na rameno vložil, jen zkrátka sic, však moudře pravil: „Se mnou!“ –

V tom hlase jeho děsná hrozba zněla, šatlavy propasť zívala v něm celá. To effektní by bylo zakončení. – – Pan představený ku své dceři děl:

„Snad žalář temný tvrdohlavce změní!“ – Tajený povzdech dívce uletěl, na modrá očka mrákoty jí padly, hlavička klesla jako kvítek svadlý – –

a otec zaslech’ temný, tichý sten. – Zamračil čelo, stanul zasmušen a dlouho dumal. – „Stůně moje dítě? Znám dobrý lék, jenž věru uzdraví tě!“ –