Po vlnách na Labi houpá se víla
celičká bílá,
(jakoby pudrem se sypala z rána,
taková bílá!)
Houpá se, houpá,
ve vodě průzračné nožky si koupá.
A zpívá – touhou jí chvěje se hlas,
ňadra se zvedají a oči svítí.
A za ní po vodě podoben sítí
široko rozhozen splývá jí vlas,
tmavý a hedvábný vlas.
A zpívá toužebně: „Mládenče, stůj!
skoč pro můj bílý květ, a bude tvůj,
krásná jsem, sladká jsem, skoč jenom ke mně,
zlíbám tě, zobjímám, zkonejším jemně.
Poslechni! pokus se o štěstí nyní,
nežli tě předejdou jiní!“
A mladík na břehu otvírá oči
a ústa otvírá, svět se s ním točí,
běží a po hlavě do Labe skočí. –
Okamžik mazlení životem koupí,
na hrudi labutí utratí dech. –
Vždyť víte, rozmilá, v pohádkách všech
mládenci vždycky jsou hloupí!