Tys vracela se z kostela v neděli v létě, jednou z rána, růžová, šťastná, veselá, a Bohem, lidmi milována.
Ó, ty jsi dobře věděla, že v polou cesty – na rozcestí, v té naší známé aleji už dávno s touhou, nadějí
tam čekám, číhám na své štěstí. Tam vyhlížel jsem bláhový, kdy s pentličkami růžovými v mihavém stínu stromoví
tvůj klobouček se objeví mi! A ejhle, ejhle! Jsi tu již! A sotva jsi mne uviděla, hned přísně jsi tak hledět chtěla –
však, miláčku, to neumíš! A když jsem vstříc ti přiběh’ hbitě, a když za ruku chyt’ jsem si tě, tu sklopené jsi oči zvedla
a utajit jsi nedovedla svůj šťastný, milý dětský smích! – A ruku v ruce šli jsme spolu k vám do vesnice, do údolu,
a svět byl kolem samý smích! A cesta byla plna lidí, a každý v šatech svátečních – šli do kostela zbožní lidi –
a všichni div nám nezávidí a nespouští s nás očí svých. A když už přešli po aleji, se ještě po nás obracejí
a šeptají si: „Šťastné mládí! Hle, jak ti dva se mají rádi!“ – Tu stará Vítka s velkou tíží se o berličkách cestou plíží
a před námi se zastaví a s úsměvem se na nás dívá, ni slovíčka nám nepraví, jen po tváři jí slza splývá.
A Douša, soused bručavý, vypustil z dýmky mračno kouře a čtverácky své oči mhouře dí žertem: „Až se vezmete,
zvlášť každý chodit budete!“ Bloud! Neslyšel, jak povzdálečí jsme vysmáli se jeho řeči! Když potkalo nás děvčátko,
to každé na nás pohlíželo, jak s plesem by nám říci chtělo: „Tak půjdu s někým za krátko!“ A z dálných dědin venkovani –
ti neznali nás jistě ani – a sedlák možný, chasník chudý vždy s úsměvem nás provází, a pozdravy a přání všudy,
že často jsme až v nesnázi. Však srdce v prsou štěstím hrálo, a všechno jen se na nás smálo. A sýkory, ti ptáčci malí,
nám nad hlavami štěbetaly, a skřivan výskal pod oblaky a s nebe dolů volal k nám, a slunéčko se smálo taky,
a smál se na nás Pánbůh sám! – Pak se silnice stranou k mlýnu jsme odbočili v milém stínu. Zde v cestě mezi zahradami
jsme byli přece jednou sami. „Teď“ – děl jsem v duchu – „pravý čas!“ a chyt’ jsem tvoje ručky obě a celou silou strh’ jsem k sobě
a líbal jsem tě – zas a zas! V tom slepý Vlk se zjevil tady, Vlk, starý žebrák, známý všady. Jde opatrně, holí svou
vždy cestu zkoumá před sebou. Tys vyrušena vytrhla se, však já tě v náruč chytil zase a šeptal jsem ti: „Bláhová!
Vždyť nevidí nás, vždyť je slepý a sotva bude nosit klepy!“ A líbal jsem tě poznova! – Krok za krokem se vleče slepý. –
V tom obrátí se z nenadání a směje se, až Pánbůh brání a náhle se mu vrátil zrak – nu, byl to zázrak nad zázrak!
Dvé zdravých očí otevírá a na hůl opřen po nás zírá a „Pomoz Pánbůh!“ řekne pak. – Tys ulétla mi jako pták. –
Darebák!
Cookies on Poetry Cove