Šeří vlci na planině vyli. – Stíny dva se ze tmy vynořily. Jeden – stařec – plaše v dálku zírá, o berli se v kroku podepírá.
Mladý soudruh, jak by hotov k boji, k jataganu tiskne ruku svoji. Vzdor a síla z oka jemu plane, pyšně zvedá čelo zadumané. – –
„Hochu, hochu!“ stařec temně praví, málo sobě vážíš mladé hlavy! Ukroť pýchu, zažeň marné touhy, naděje tvá, – noční přelud pouhý.
Proti proudu ženeš člunek vratký, nelituješ otce ani matky, staré rány jitříš v ňadrách v lidu, marné plány kuješ bez poklidu,
pod oblaky vzdorný duch tvůj těká. – – Víš-li, hochu, že tě provaz čeká? Zemři, chceš-li, – ale lid chce žíti!“ – Mladý soudruh jenom okem svítí,
v dálku hledí. – Příkrém na pohoří nocí temnou rudý plamen hoří, – znamení to k zoufalému boji. Usmívá se, kývá hlavou svojí:
„Pozdě!“ praví, „slyším tvoji radu, zítra padne heslo: „K Bělehradu!“ – Stařec zvedá ruku zhubenělou. „Chceš se opít, hochu, krví vřelou?
Vysměje se paša tvému vzdoru. – Lid už nyní vyssát do úmoru, krkavci mu z těla srdce klovou a ty chceš jej vrhnout v bídu novou?
Má on pykat za tvou dětskou pýchu? Zrádče, zrádče, vyvolenče hříchu, ctižádost tě do záhuby vede, – nuže zahyň!“ – Jeho vlasy šedé
vítr cuchá. Vratkým stoupá krokem, mladík žhoucím sleduje ho okem. – „Otče!“ volá. Kmet jen rukou kyne, dále kráčí. – „Nechať zrada zhyne!
V zárodku já patou zdrtím hada!“ – Na kolena před ním junák padá, v oku jeho, zdá se, peklo dřímá, nohy starci pevně obejímá:
„Kam jdeš, otče?“ – „Rovně k Bělehradu, tvoje plány, bídnou tvoji zradu odhalit a soudu vydat tebe! Ve své pýše pokoušel jsi nebe,
slepě lovíš dětskou rukou štěstí, vlastní národ vedeš na bezcestí. Mají téci proudy krve rudé? Tvojí smrtí lid můj spasen bude!“ –
„Otče, otče!“ – – Není odpovědí. – Okem vlhkým za ním junák hledí, zvedá pušku, v lebku starci míří. – – Aj, kdo ví, co v duši jemu víří? –
Zablesklo se a kmet padá k zemi. – Nad mrtvolou zadumán a němý stojí syn a horké čelo mne si, oči skrývá, těžkou hlavu věsí. – –
Potkala jej mladá jeho žena. – „Proč se chvěješ?“ děla udivena, „kde náš otec?“ – Zrak mu žárem plane. – „Jeho krev ať na mou hlavu skane!
Mrtev leží, neuzříš ho více!“ – Zaplakala žena, holubice: „Tys’ ho zabil! Kletba budiž tobě, neznej klidu ani v temném hrobě!“ –
Ptala se ho sestra usměvavá: „Kde náš otec, drahá naše hlava?“ Zaťal zuby, marně povzdech tají: „Havrani jej lačně oblétají!“
Padla k zemi, bílou ruku zvedá: „Tys ho zabil! běda tobě, běda! Proklet budiž! Bůh tě hromem zdrtí, vlkodlakem budeš po své smrti!“ –
K popu šel a padl na kolena, z hloubi duše o potěchu stená. A pop zděšen pěstí v ňadra buší: „Zapoměl jsi, hochu, na svou duši!“ –
Oko jeho temným ohněm vzplane: „Což mi spása, nebe slibované, když se lid můj pod okovy plazí, když mu život v peklo mění vrazi?“ –
Uskočil pop stranou uleknutý: „Proklet budiž, bídný hříšníku ty!“ – Dýku ostrou matce vložil v ruku: „Zab mne, matko, ukrať moji muku!
Tys mi k žalu jenom život dala, ku prokletí jsi mne vychovala, porodilas’ syna – otcevraha! Zab mne, matko, zab mne, matko drahá!“
Sklonila se k ubohému synu: „Bůh jen bude soudit tvoji vinu! – – Však již slunko stoupá nad pohoří, po zápase touhou lid tvůj hoří.
Nejvyšší čas dáti heslo k boji! Nuže jdi!“ a vetchou rukou svojí po horké ho pohladila skráni: „Jdi a moje vezmi požehnání!“ –
A než slunko došlo ku západu, prapor srbský zavlál s Bělehradu.
Cookies on Poetry Cove