Božena.

Opadlými květy cesta zasypána, nikde ani stopy v kyprém sněhu jich, nechodí už cestou ku potoku z rána černooké dítě vlasů havraních.

Nezní více lesem tichá jeho píseň, zapomněly dávno na ně květiny, a v mé hlavě posud stará dříme tíseň i pod chladným sněhem časné šediny.

Kolik let je tomu? – Nevím věru ani. – Když mně z tmavých očí svitla zoře ranní, byla ještě děckem, – obraz poupěte. – Chtěl jsem býti rosou v jejím srdci malém,

snil jsem o rozkoši, blahu neskonalém, až pod rukou mojí v růži rozkvete. Jako sadař pilný denně jsem ji vídal, poletavých nožek každý krok jsem hlídal,

znal jsem její radost, znal jsem její žal. – A když jednou z rána na mne pohleděla, nebylo to poupě, byla růže skvělá a já – pěstoun, věru, sám jí nepoznal.

Nové kouzlo plálo v dlouhé řase její, že jsem zmaten před ní plaše sklopil hled, sličná ňádra jí se dmula bouřlivěji, a já promluviti slova nedoved’. –

Hle tam u pramene našel jsem ji jednou z večera, kdy v modru červánky už blednou, stíny táhnou k zemi a sny v mladou hruď. – Snila. – Hledím na ni, – moje vášeň vzrůstá –

chvějícím se retem políbím ji v ústa, myslím: Dobré nebe moji vinu suď! A tu drahá dívka s dovádivým smíchem objala mne právě, když jsem prchnout chtěl.

Dlouho potom v lese bloudili jsme tichém, růže pro nás kvetly, slavík pro nás pěl. – Škoda, že je radost netrvalým květem, rozvály ji větry, uplynula letem

a v mém srdci po ní zbyl jen žal. – Kdysi u potoka do vrkočů pletla dlouhé, černé vlasy, – tvář jí nachem kvetla a já v houšti ukryt sotva oddychal.

V tom zazvučel lesem hlahol dutých rohů – mladý kníže na hon vyjel s družinou, – budiž žalováno všemocnému bohu, že mou laňku maně uzřel houštinou. –

Ulekla se dívka, uprchnouti chtěla. – Mladý kníže chvatem s oře seskočil: „Počkej!“ pravil sladce, „taká růže skvělá hodna, by můj stolec vnadou obestřela,

krásnější jsem věru nikdy nezočil!“ – Co se dále stalo? – Nevím. Moje zraky zatemnila slza, v duši padly mraky, – chtěl jsem prchnout, zemřít bolem šílený.

Chtěl jsem v její krvi utopit své žaly. – – A když s knížetem pak na kůň vstupovali, já jsem děcku svému držel střemeny.