Přes náves za humna do polí muzika vesele hlaholí, basa a skřipky a píšťaly dlouho už na chasu volaly.
Zní ohlas muziky přes pole širá, za obzor zapadá, v daleku zmírá, – jak umí hudba ta lákavě zvát! Do šera večera pěšina bílá
z olšoví nad mlýnem se klikatila, – vidíš-li bílou tam sukýnku vlát? Jde hezké děvčátko, černé má oči, červené pentličky ve vrkoči,
pospíchá, pospíchá, ňadra se dmou, hebounké tvářičky purpurem žhou, – hudba zní! V kole se všechno už točí! Pospíchá, pospíchá, – u cesty teď
nizounká mihla se zeď. A za ní kříže se zvedají řadou a hrozí do šera rameny černými, na rovy zarostlé pod nimi
dlouhé a smutné stíny se kladou. Eh, což ti mrtví! ti pokojně spí, ni skočná polka jich nevzbudí! Amálka pospíchá, sukýnka vlaje,
z daleka muzika láká a hraje, nožky už tančí, tváře jí žhou, pod těsným živůtkem ňadra se dmou. S horkého čela si shrnula vlasy.
Hle, v černých kadeřích chyběl jí květ, – to cestou jej ztratila asi! Mrzutě dívka se ohlédla zpět. A jak se pěšinou nazpátek dívá,
za zdí tam růžový proutek se kývá, a na něm rozkvétá krvavý květ. Na hrobě propadlém, zarostlém travou, nikomu nekvete, zítra snad
dojista větrem by spadl a svad. Hodila Amálka svévolně hlavou, utrhla, do vlasů zapletla květ, ze hrobu vyrostlý květ,
tu růži krvavě žhavou – a zase poskočí a dá se v let, až bílá sukýnka ve větru vlaje – vesele z daleka muzika hraje!
Ale ať hraje, jásá a zní, tam za zdí mrtví se nevzbudí! Šla chvilka za chvilkou. Půlnoc už byla, přes pole, přes dlouhé záhony obilí,
kde klasy hedbávným šumem se vlnily, měsíčná záře se rozproudila. A ještě muzika v daleku hrá, taková bujná a vášnivá,
ve stínech půlnočních doznívá! Amálka umdlena divokým vírem z náručí hochů se vyrvala již, pěšinou zamihla v poli se širém,
běží a běží – kol smutná je tiš. V prsou však děvčeti srdéčko bije, a hlavou veselé jdou melodie, na rtu jí pohrává smích,
v hlubokých očích jí plaménky hoří, tvářičky do temna rdí se, a v nich důlky se rozmilé tvoří. Pospíchá k domovu. U cesty teď
nizounká mihla se zeď. V měsíčné záplavě kříže se černají řadou, a černé stíny se u pat jim na rovy kladou. Amálka proběhnout rychle jen chtěla,
ne, strachu neměla, mrtvých se nebojí, ať spí tam pod drnem v pokoji! Křížek jen nedbale dělá. Šlehla tam přece však očima stranou.
Hle, bílé plaménky po hrobech planou, ze země potichu tryskají. A na zdi zbořené u cesty na kraji sedí kdos skrčený, do dlaní hlavu svou chýle,
měsíční paprsky bílé skrz na skrz tělem se kmitají. Krev stydla v Amálce a hrůza jala ji, nohy jí poklesly, v očích se zorničky šíří,
srdéčko zatlouklo, v hlavě to víří. Ten na zdi náhle teď hlavu svou zved’, kalnýma očima k Amálce hled’, zsinalý obličej obrátil k ní
a zří, kalnýma očima strnule zří. Šedé má vlasy a prořídlé jsou, ostré a protivné rysy,
věneček vousů má pod bradou, šaty jak za dávna nosili kdysi. Zelený kabát mu s ramenou visí. Jak líně ve vzduchu nohama klátí,
holenní kosti v nich z daleka znáti. „Dlouho se nevracíš!“ skuhrat se jal, v páteři kosti mu zaskříply temně, jak hlavou zakýval. „Pojď blíže ke mně,
já jsem už před chvílí ze hrobu vstal, z mrtvého, smutného stínu!“ A prsty suchými setřásal s kabátu nažloutlou hlínu.
Jak vrostlá do země Amálka stála, chvěla se úzkostí, dechnout se bála, v žilách jí srážela mladá se krev. „Proč jsi mně utrhla růžičku s hrobu?“
vykřikl najednou hrozný ten zjev, viděla v očích mu zablýsknout zlobu – „proč jsi mně utrhla jediný květ, který mi popřál ten nevlídný svět?“
Vydechla sotva, jak hrůzou se chvěla: „Já nevěděla!“ – Čím déle hleděla jemu v líce, známým jí zdál se být víc a více.
A jak se potichu se zdi teď smekl, opravdu mrtvého poznává. Je to on! je to on! Kdo by to řekl? a strach s ní napolo spadává.
Vždyť je to – Pánbůh ví! – jen mistr Dratvička. Když byla Amálka maličká, botky jí dělával zapínací. Proč se teď najednou z hrobu vrací?
Býval to mládenec starý a mrzutý, s kladívkem ku práci celý den sehnutý u okna seděl a tepal a žmolil, nemluvný, plachý a stydlavý,
s děvčaty hledati zábavy nikdy si za živa nedovolil. Teď stojí a hlavou plesnivou kývá, do hezkých tváří se Amálce dívá.
A když jej viděla nehybně stát, ty vážně stažené studené rysy, jak ruce v rukávech bez vlády visí, jak pod ním chvěje se spuchřelý hnát,
očka jí počala šelmovstvím hrát. Úlisně prosila: „Pro Boha! odpusťte, čím jsem vám křivdila, ubohá!“ A mrtvý řekl – tak smutně to znělo:
„Proč jsi mi vzala ten růžový květ? vrať mi ho zpět!“ Brada se počala lehce mu chvět. Amálka potichu myslila si:
„Kdo, mistře Dratvičko, kdo že to byl, kdo vám tu růžičku na hrobě zasadil? hezounké děvčátko asi?“ Hleděl jí do očí a četl z nich,
co myslí, co značí tajený smích. „Uhodla’s! Když jsem tu zasypán zemí osaměl za tou zdí opuštěn všemi, přišla sem – mladá a rozmilá –
přišla a na hrob mi růžičku vsadila, se smíchem veselým pravila: „Přináším růžičku z lásky ti, ať se tu ujme a uchytí,
ať ve hrob černý a studený hluboko zapustí kořeny, ať v rakvi srdce ti vyssají, po smrti klidu ti nedají!
Nebudeš, nebudeš klidně spát, že’s nechtěl v životě lásky znát! že’s nezved’ kvíteček jediný, jenž ti kvet’ u samé pěšiny!“
Smála se trpce tak. Po mnoho let růžový keřík mi na hrobě kvet’. A květ ten krvavě plamenný hluboko v černou zem zapustil kořeny,
krev moje v těch květech ohnivých! vyrostly z prsou mých! Mé jsou to květy!“ – A najednou vztáh’ dlouhé a kostnaté ruce a dychtivě sáh’
po rudém poupěti. Krvavě svítilo v kadeřích děvčeti. Chytil a vyrval je, k propadlé hrudi je tiskne, v očních mu důlcích to radostí blýskne,
ohníčky rudé tam počaly plát. Amálka chtěla se na útěk dát, ale cos víže ji – úzkostí zmírá, jediný vlas její, jediný vlásek jen
o stonek poupěte otočen poutá ji, víže ji – marně se vzpírá, nemůže přetrhnout hedbávný vlas! „Pojď blíže!“ slyší jen strašlivý hlas,
„nevíš, jak srdce mé za živa po lásce toužilo žhavě, jaká to muka jsou strašlivá v prsou i v plesnivé hlavě!
A já šel životem bláhový – tak mnohý kvíteček růžový u cesty na mne čekat se zdál, já se ho utrhnout bál!
A jenom touha mi sžíravá zbyla, hrobová hlína ji neudusila!“ A slyší Amálka trpký a tlumený smích. Umrlec lačně tak do očí hledí jí,
kol prstů dlouhých a kostnatých tenounký vlásek si pomalu ovíjí, a na něm k sobě vždy žádostivěji přiklání hezounkou hlavičku její,
marně se vzpírá, je blíže a blíž! – hrobová plíseň ji dusila již. „O, mistře Dratvičko!“ ručky své spíná, „nechci jít s vámi! Je chladná tam hlína!
Jsem tolik mladá, chci teprve žít! Pro Boha! Nechte mne odejít!“ „Neboj se!“ řekl jí, „vždyť já chtěl jen – ve hrobě neklidný týral mě sen,
ve snách a v stuchlině pod těžkou zemí po nebi, po hvězdách stýskalo se mi!“ Z daleka vesele muzika hrá, opojná, bujná a vášnivá,
v divoké akordy vyznívá. „Slyšíš, jak vábivě hudba zní? Stlumená touha tak chvěje se v ní, jásavé tony, jež letí sem,
jako by svítily životem. Jako bych v dáli, v té mlživé dáli slyšel své zapadlé mládí se smát. – Takhle tak za jitra jedenkrát
muziky hrály, fábory a dívčí vrkoče vlály – – Poslyš, jak přes pole sladký se přenáší hlas, jak by ta chvíle se vracela zas!
Cítím, jak v duté a vypráhlé hrudi stará se ozvěna budí – –“ Objal jí ohebný a štíhlý pás. – – V daleku vesele muzika hrá,
opojná, bujná a vášnivá, v divokých akordech vyznívá. Po cestě ve svitu měsíce dva stíny vznáší se ve víru kroužíce.
V závrati Amálka zavírá oči, v náručí kostlivce dechu již pozbývá, ale jak muzika zaznívá, poslušně v taktu se točí.
Hudba zní divoko, divoko, divočeji, akordy v paprscích luny se chvějí. Amálka tanci se oddala celá, hudba ji vášnivá opíjela.
A tančí a tančí – lhostejno s kým, až bílé sukně se rozlétají, až dlouhé vrkoče ve vzduchu vlají, v modravém přísvitu měsíčním.
Najednou zaslechla, kosti jak zachřestí. Vytřeští oči a vidí – neštěstí! Plesnivá lebka se tanečníku s páteře smekla v tom okamžiku,
někam se kutálí do trávy. V zeleném kabátě při každém skoku kosti mu skřípají v boku, a prázdné dlouhé dva rukávy
do kola lítají v divokém reji – mrtvý se propadá v náručí její! Vykřikla hrůzou a zdrcena stane, – pozdě již! Po cestě kosti jsou rozsypané.
Hnedle je po zemi hledat se jala, zakryla kostičky kabátem zeleným, ten kvítek růžový uvadlý přidala k nim a nad tou hromádkou potichu lkala:
„Hle, mistře Dratvičko, co jsem vám udělala! Vidíte, bláhový, vidíte, proč vy už raději nespíte?“ V tom cosi lehtá ji na hebkém líčku.
Paprslek sluneční pad’ ve světničku – Amálka protírá oči. Ach, Bože, Božíčku, vždyť už je den! Zlekána s postýlky skočí.
Jaký to hrozný byl sen! Divokým tancem se doposud hlava jí točí, krev proudí bouřlivě, a nožky její klesají mdlobou a pod ní se chvějí.
Dosud však v paměti hudba jí hrá, taková sladká a vášnivá, tichounko, tichounko doznívá...
Cookies on Poetry Cove