Ataman.

Po siné Volze široké člun loupežníků vesele pluje a veslo šumí a plachta duje a pláčou vlny divoké.

Po řece táhne hejno vran a letí, letí, v letu se staví a družka družce potichu praví: „Na hody zve nás ataman!“ –

Na řece závoj mlhový. – Veslařům plyne horký pot s čela, po vlnách letí člunek jak střela a pěna stříká v lanoví.

O stěžeň opřen v dumání ataman stojí, v ret zuby tiskne, chvílemi skočí, očima blýskne, ke spěchu druhy pohání. –

Hle, koráb, koráb! – Pomalu řekou se plíží. – Ataman káže: „K boku mu měřte! ospalé stráže pobijem v prvním návalu.

Bohatou kořisť najdeme! Černý se prapor na rahnu třese, mrtvolu koráb ke hrobu nese, – na pohřeb my se pozveme!“

Zavzněly rány, zbraní třesk, – kolkolem řeka barví se krví, – přes okraj skočil ataman prvý, hrom ve své ruce, v oku blesk. –

„Náš koráb! Lup to zdařilý!“ Družina slídí, kořisti hledá. – – Černá se rakev na přídě zvedá, víko s ní kule srazily.

Ataman stojí samoten, šedivou hlavu nad rakev kloní. – Kolkolem ocel doposud zvoní, – mrtvolu vidí vůdce jen.

Dívčina mladá, svadlý květ – Hedbávná kadeř po šiji plyne, klid hrobu leží na tváři siné, k polibku vábí dětský ret. –

Sklonil se vůdce k rakvi níž. „Ty bledé tváře známy mi trochu, – vzpomínej sobě, šedivý hochu, kde jsi to děcko viděl již?

To bílé čelo, zlatý vlas, perlový křížek na šíji bílé. – Mládí mé, lásko! blažené chvíle, – Halko má, Halko, zřím tě zas?“ –

Dlaň tiskne k čelu vůdce kmet. „Dvacet již roků dnes bude tomu, co jsem ji unes z rodného domu a rozdech poupě v plný květ.

Vím dobře, – vášeň hluboká jí v srdci plála, láskou jen žila a náruč moje světem jí byla, – já byl s ní šťasten do roka.

Pak sevšedněl mi její květ, nevinná láska pozbyla moci a jednou v temné, bouřlivé noci já zapudil ji v širý svět. –

Odešla. – V středu družiny při plné sklence, rachotu zbraní já příliš brzo zapomněl na ni, na úsměv její nevinný. –

Den druhý jsem ji uzřel zas. – Churavé děcko chovala v rukou, tvář její byla pobledlá mukou a sněhem zbělel tmavý vlas.

Neřekla slova, děcko jen pozvedla ke mně s toužebným hledem, – však moje srdce ustydlo ledem – –“ Kmet marně tají těžký sten.

Zří v tahy mrtvé dívčiny: „To moje dcera, jediné dítě!“ – a zrádnou slzu utírá skrytě před zrakem bujné družiny.

Z ní jeden v rakev pohlíží, po zlatém křížku lakotně sahá: „Památku nech mi, hrdličko, drahá, ať hříšný kov tě netíží!“

A druhý nožem zutínal vrkoče zlaté. – S planoucím okem mezi ně vrh se ataman skokem, obličej jeho zesinal.

Pozvedl ocel nad hlavu: „Zhyň, bídný lotře!“ – zahřímal děsně. – Druhové však jej obstoupli těsně: „Toť naše kořisť po právu!“ –

Pohlédl vůdce dokola, zaskřípal zuby, k odchodu kyne. Koráb se topí ve vodě siné, s ním bledá, slíčná mrtvola. – –

Kam vedl vůdce družinu? – Na širé stepi mohyla nízká, nad ní jdou mračna, z mraků se blýská a vrány cítí hostinu.

Na širé stepi mrtvých stan. Hle, na čekanu chvějí se těla, větrem se houpá družina celá, uprostřed šedý ataman.