Jitro. Těžká mlha leží v kraji, ze záplavy její šedé černé stíny stromů prokmitají. Rozbrázděná cesta vede
v pustých polích, bahno svítí po ní v kolajích i ve šlépějích koní. Polnice jek zvučí v dálce kdesi, rozléhá se v mlhách, pláče, děsí.
Podkovy tam třeskly o kameny, vylét z pole havran vyplašený, zakřičel a pluje, přes bahnitou cestu odletuje.
Bídná víska v údolí se skrývá. Zříceniny. Popel sotva zbývá, černé stěny z vyloupené chaty. Prázdné dvory zejí – mezi vraty
hladový pes vyje. Za plotem ční štěpy opálené. Jen ta mlha, jež se z polí žene, celou hrůzu kryje.
Čpavý dým se ještě z rumu plíží. Stranou zbyla jediná jen z chýží, nejchudší snad. Lupiči když vpadli, vyžehli ves, loupili a kradli,
hnízda toho nevšímli si ani. Co v ní najdou? Přešli, plivli na ni. Pod zčernalým stropem, kde jen stěží možno dýchat, raněný muž leží.
Zkrvácený šátek na čele má, z kalných očí hledí bolesť němá. V rohu lůžka sedí stařec sivý, mlčky sedí, smutný, úzkostlivý.
Teskné ticho, až to duši svírá. – Polnice jek v tom se ozval v dáli. Raněný zved’ hlavu, paměť sbírá a ty vpadlé oči vzplály.
„Co to bylo?“ ptá se. „Duní temně pod kopyty koní syrá země, slyším šavle o třemeny bíti. Kdo to? Kam se řítí?
Otče, hlédni oknem. Po loupeži hladové zas vojsko do vsi běží?“ – Hledí starý otec: z mlhy šedé smutný průvod jede.
Zástup jezdců po cestě se žene, předhání se v poli – do úpadu šlehá, bije koně zapěněné, plné vozy těžce duní v zadu,
náprava se láme od nákladu. – „Poznáváš-li, otče, kdo to jede?“ – „Zastříkán šat blátem, tváře bledé, hrůza hledí všechněm z obličeje,
úzkosť jimi chvěje. Poznávám je, ano! běda, běda! král náš, král to prchá, páni za ním! v útěku svou spásu král náš hledá!“ –
Raněný se zvedá s namáháním, s čela strh ten šátek zkrvácený, potácí se, chytaje se stěny dovlékl se k oknu. – Vidí, vidí:
cestou v mlhách prchá smečka lidí. Pára stoupá ze spocených koní, podkovy v zem bijí, šavle zvoní, řinčí těžké vozy. Jedou kolem,
v trysku dál se předhánějí polem. Z mlhy jedou, do mlhy se řítí, strach je žene, hrůzou oči svítí, jako přízrak hrozný mizí v dáli, –
stínem jen se postavy jich zdály. – Zapadli už v mlhách, jenom temně ještě duní udupaná země. Černý havran sedá krákoraje,
na rozrytou cestu do kolaje. – Vzešel mrak, stín padl na krajinu. V chatě ticho, smutné ticho bylo. Starý otec hleděl v oči synu,
zoufalství ty oči zakalilo. „Vidíš, kterak venku tmí se?“ praví. „Přes oblohu mrak se žene tmavý, bůh to rozhněvaný tvář si halí,
neštěstí a hrůza, nové žaly v kraj se valí. Prchá král – co my si počnem’, chudí? – Co si počnem’?“ vykřik’ znovu temně.
„Prchněm’, synu, z nešťastné té země! prchněm’!“ – A syn jako když se budí, přetřel oči: „Kam my bědní chceme? Kam před svojí bídou uprchneme?
S námi bude, – s dětmi bude vzrůstat, – král, ten může prchnout, – my jen zůstat!“
Cookies on Poetry Cove