Na zeleném na palouce,
Ve slaměném ve klobouce
Z rána, v pěkném jarním čase,
Klučík stádo husí pase;
Blíže něho dědeček
Mladých volků páreček.
„Slyšte, děde, děde starý!
Popatřte mi na husary,
Doskočím si pro chlebíček,
Pak vás pozvu na krajíček;
Vy zas, suchý skotáku,
Mne na šňupec tabáku!“
Stařec kyvne a kluk skokem
Už je kdesi za potokem.
„Bože! Bože!“ stařec vzdychne,
„Jak to vždycky k srdci pichne,
Když tak mladý nezveda
Hubu na mne pozvedá!“
Kluk se vrátil: „Děde, náte,
Ať si chlebem pochutnáte!“
Děd si vzal, a však o divy!
Na zem se zlomené skyvy
Žába černá upadá –
Kluk se za břich popadá.
„Kýž tě, kopo nezvedená,
Zem pohltí rozpeklená!“
Tak ubohý stařec klne;
Ale břicho chlebem plné
Kolem starce hopcuje,
Hlavu lysou zlehčuje.
Už i bičík zvedna k ráně,
„Dám ti,“ vece, „na chrámpáně!“
Tu však země povoluje,
A než kluk ten zaběduje,
Žhavou tlamu rozdřela
A nezvedu požřela.