Slyšte, otcové! Slyšte, matičky! Kterak těžko je Střežit dětičky!
V jedné krajině Někde u moře Žije jeden král Slavném ve dvoře.
Jednu dceru má, Jednu jedinou, Všude chlubí se Její nevinou.
Hlásný roznesl V zemi novinu, Aby páni se Sjeli v hostinu.
Páni sjeli se, Sedli za stoly, Víno vzbudilo Živé hlaholy.
Král se pozvedne V zlaté stolici: „Slyšte, pánové! Slyšte, panici!
Mám já dcerušku, Z nebes anděla, Pro ni na světě Není manžela!
Krásné růžinky, Vonné fialy, Sněžné lilie V ní se objaly!
Krásu rozlívá, Cnosti vydýchá: Pro ni na světě Není ženicha!“
V tom kýs mládenec Zvolá hrdavě: „Však jí nepřirost’ Věnec na hlavě!“
Králi po těle Žluč se rozjela, A z úst taková Řeč mu kypěla:
„Nic vy, pánové, Dceř mi nehaňte! Před mou mocí se Raděj ustraňte!
By však věděli Všichni na světě, Že se nebojím O cnost dítěte:
Kdo jí věneček Svěží uhrane Do dne do roka: Ten ji dostane!“
Jednou ještě se Víno zapění V zlatých pohárech Na rozloučení.
Páni odjeli, Též i panici, Každý po děvě Touhu na líci.
Rok už chýlí se K svému sklonění, Kráska skomírá11) V pevném stavení.
Vůkol stavení Velká zahrada, Kolem vysoká Zděná ohrada.
Sterým strážníkům Milý živůtek, Jich by šavlicím Nikdo neutek’.
„Ach já ubohá! Co jsem ztropila, Že jsem zvůličku Drahou ztratila?
Ty tam, ptačínku, S útlé větvičky, Kam ti libo je, Kladeš nožičky!
Když se plamenem Slunko rozhoří, Družka žertujíc S tebou švítoří!
Měsíc pase-li Hvězdné stádečko, Tu vám dosti je Malé hnízdečko.
Nač mi vznešenosť, Nač mi krása je, Když si mužíček Se mnou nehraje?
Nač mi klénoty, Jarní pohoda, Když mi odňata Blahá svoboda?“
Tak si naříká Po den celinký, Ach – už chudince Blednou tvářinky.
Slyšte, lidičky! Divná novina: Jezdí po světě Slavný hrdina.
Vozí po zemi Cosi divného, Vozí jelena S sebou zlatého.
Když ten podivný Jelen zazpívá, Hned se rozkoší Všecko rozplývá.
Slastí rozplývá, V tanec poskočí, Starý, mladý se V kole roztočí.
Sotva zaslechl Král tu novinu, Už zve ke dvoru Ctného hrdinu.
„Mám já dcerušku, S nebes anděla, Pro ni na světě Není manžela!
Krásné růžinky, Vonné fialy, Sněžné lilie V ní se objaly!
Krásou zářila, Cností dýchala: Teď však tesknota Zlá ji pojala!
Dej mi, hrdino, Dej mi jelena, Ať jí vyjasní Očka zkalená!
Však ti zaplatím Za to bohatě, Buďsi na stříbře, Nebo na zlatě!“
Dal mu jelena, A bez prodlení Vjeli s jelenem V pevné stavení.
„Zde ti vezeme, Milá děvečko, Něco pro tvoje Svadlé srdéčko!
Zahrej, jelínku, Ať tě uslyší, Ať se chudinka V hoři utiší!“
Sotva jelínek Píseň zapěje, Hned se radostí Všecko zasměje.
Všecko zaplesá, V kolo poskočí; I ten starý se Plesem roztočí.
Starý zavolá: „Dosti, jelene! Sic mi píseň tvá Duši vyžene!“
Píseň přestala, Král se poručil, A ten dáreček Dceři doručil. –
„Kdybych věděla, Zlatý jelínku, Co by těšilo Tvoji dušinku:
Vše bych ti dala, Co by těšilo, Co by koli tvé Srdce ráčilo!“
„Dejž mi, dívčino –“ Praví jelínek – „Jenom páreček Měkkých hubinek!“
Honem děva se K němu sklonila, Dvé mu hubiček Měkkých vlepila.
„Kdyby, děvo, se Služky vzdálily, Moji rtové by Hubky vrátili!“
Panna pokyne, Děvy vykročí – V tom se jelínek Ve dví rozskočí;
A než zardí se Její tvářinky, Švárný mládenec Vrací hubinky.
V zlato oblečen, V drahé kameny, V srdci milostné Vrou mu plameny.
Děva bez sebe, K zemi upadá, K jeho srdéčku Šťastně dopadá.
Vrátný roznesl V zemi noviny, Aby páni se Sjeli na křtiny.
Křtiny odbyli, Svatba nastala, Že už královna Muže dostala.
Cookies on Poetry Cove