Na pahorku, blíže vísky, Samotí tam domek nízký, Z nových došků komínek K nebi vzhůru povyčnívá,
A z běloučké zdi se dívá Dvé maličkých okýnek. „Pojď, Vašíčku, pojď už spinkat, Slyšels ve vsi zvonek cinkat,
Klekáníček9) by tě vzal! Až se táta z trhu vrátí, Slaďounké jablíčko dá ti, Co ti ráno sliboval!“
„Nech, matičko, nech mne čekat, Až tatíček bude klepat: Klep - klep - klep - klep na vrátka; Počkám já si na jablíčka,
Na ta pěkná, kulatičká, Na slaďounká jablátka!“ Táta klepal, otevřeno. „Zdráva budiž, milá ženo!
Štědře nám Bůh nadělil; Za žito a za pšeničku Mnohou ejhle banknotičku Na trhu jsem vyměnil.“
Lístky drahé na stůl sází, Ze sta ani groš neschází. „Já řku, žínko milená! Půlku těchto peněz tuhle
Schovám pro synáčka v truhle, Půlka bude ztrávena. Avšak – – ano to chci říci, Honem něco dej na lžíci!
Slyšelas, má zlatičká? Dříve však mi dej huběnku!“ Dala, a už kdesi venku Chystá s máslem vajíčka.
Táta k synkovi se shýbá A ho v ústka vřele líbá, Dvé mu dává jablátek, A pak v rychlém pádí spěchu
Do komůrky pode střechu, Vzít domácí kabátek. V krbu dračky Hoří plamenem;
V smíchu zjařeném Na lavici Za stolečkem Pod krbečkem
Vašík sedí, V plamen hledí. Jabka snědl – A obrázky
Maně zhlédl. „Pojď, Pánbíčku, Dám hubičku! Tuhle Ježíšek,
Tu panenka Maria! Proč její pláštík Není červený, Jak ten pěkně barvený,
Co mi vždycky U babičky Líbat dávají?“ Oheň prýskne,
A až ku kraji Ohareček plískne: K jeho políbení Banknotička
V jasném zhárá plameni. „Jemináčku! Jak to hezky hoří!“ A už dračku
V plamen noří. Ku plamínku V tu chvílinku Obrázeček klade:
K jeho políbení Banknotička V jasném zhárá plameni. Dvakrát čtyři
Obrázkové Takto v pýří Obráceni. K devátému políbení
Banknotička V jasném hárá plameni. „Jemin.....“ „Hrom tě zatrať, rode dračí!“
Zařve, sotva hrdlo stačí, Tatík, pádě z přístěnku; A než polekané dítě Pláčem zaběduje, lítě
Rozbuší mu hlavěnku. Stane, sám se sebe leká, Bledne, z hloubi duše heká, Paty v zem mu vrůstají:
Žena věrná, dítě mroucí, Pak i Onen Vševidoucí Strašně na něj zírají. Šíleně se na trup vrhá,
Vlasy s hlavy sobě trhá A vlastními slzemi Vlastní krev se synka smývá; V tom cos mysl mu prorývá,
Trhne sebou na zemi. Vyskočí a k stěně pádí – Ďábel zas ho k hříchu svádí – Sejme lněnou oprátku:
Z dveří neběží, brž letí, Jakby ďas mu ve zápětí – Ach! co čeká na matku? Dvéře vrznou,
Matka vchází, A rendlíček Od vajíček Libou vůni hází.
Však co vidí?! Na zemi, u nohou, Dítěte vlastního Hlavinku ubohou!
Klesajíc hrobovým hlasem „Matičko bolestná!“ zkřikne, A k roběti milému Schromené tělo vlíkne.
„Pro pět ran Ježíše Krista! Mé drahé dítě! Co se ti stalo Tak zjasna čista?“
Bez ruchu, bez sluchu, Očka ven třeští. „Totě neštěstí! Muži! mužíčku!
Pro umučení! Což tě tu není?!“ Zvedne robě A je k sobě
Vřele tiskne: „Muži! mužíčku! Což tě tu není?“ Vzhůru spěší
Do přístřeší, Dolů zpět V jeden let. „Muži! mužíčku!
Pro umučení! Což tě tu není?!“ Na stolečku Půl lístečku
Drahého se bělá, Vedlé něho Banknotička celá. Na novo se leká,
Plachým okem Po světnici těká. K stěně skokem. Pryč oprátka,
Co s telátka Před chvílkou odvázala. Slyš! z komína Meluzína
Strašlivě zahvízdala! V tom se v mozku Jí rozsvítí. Honem z vosku
Sloupek chytí, Vtekne hbitě Ve plamen: V jedné sloupek,
V druhé dítě – Z dveří ven. – Na schody dřevěné Nohy olověné
Matka bledá Vzhůru zvedá. Na půdičce, blíže střechy, Visí – lidé, tajte dechy –
Visí, visí visalec: Oči divě vyvaluje, Z huby jazyk vyplazuje, Poběsilý zoufalec!
Matka s tíží k cíli spěje, Uzří, stane a se chvěje, K zemi klesne shromená. Sýc zapláče, a z pod věchta
Rarach strašně se zachechtá, Špoule ústa plamenná. Ohnivá zmije Do sena, slámy
Z voskové tlamy Plameny lije. Dál a dále žár se šíří, Už i v doškách oheň žíří,
Už i kohout červený10) Z pod temene ven vyšlehne, A než lid se hasit sběhne, K nebi tekou plameny.
Lidé mrou, a léta běží, A až posud pusta leží Chýška ona v ssutinách: Nikdo neví, kam se celá
Rodina tak náhle děla V osudných těch hodinách. Jenom dvě prý holubičky, Jako padlý sníh běličky,
S krahulíkem rezavým Každý rok v tu noční dobu Obletují svého hrobu Nad plamínkem modravým.
A když doba duchů mine, Krahuj v země černé splyne Rozevřenou puklinu; Holoubci pak letí vzhůru
K andělskému v nebi kůru, V nadehvězdnou výšinu.
Cookies on Poetry Cove