Seděla dívčina,
Slzičky ronila:
„Ach proč jsem, pro Boha!
Proč jsem se zrodila?
Od rána do noci
V potu a v lopotě –
A pak až do hrobu
Teskliti bez chotě!
Té naší slečince
Dobře je do smíchu,
Ona má dukáty –
Lákadlo ženichů:
Ale já ubohá –
V hryzotě, v nevoli,
Mám jen svou nuzotu,
Mám jen své mozoly.
Ať si má ženichy,
Ať si je bohata,
Jen ať mou chudobu
Nepíše na vrata.
Nepíše na vrata,
Nepíše na stoly:
To chudou děvici,
To málo nebolí.
Však já bych nechtěla
Býti tou švihlicí,
K smrti se podobá
Kniha jí modlicí.
Jde-li neb jede-li
K božímu stavení,
Nese jen na odiv
Drahé své kamení:
A když zas z kostela
Přijde neb přijede,
Nic se jí bublavé
Po vůli nevede.
Přijdu-li já ale
Z božího kostela,
Do potu, do práce
Zase jdu vesela!“
Vstala zas dívčina,
Slzičky utřela,
K potu a ku práci
Ještě si zapěla.