Mé srdce jato vábným snem
o bájném kraji bělostném,
jenž za sopkami čeká...
A touha pudí srdce mé,
se vydat v dálky tajemné.
Nuž pojď, má duše, půjdeme,
pohoří noci přejdeme,
až uzříme kraj v slnivých
snu liliích...
Tam opijem’ se bílým snem
a poutům země uprchnem’ –
Nic nevidíš? Nic necítíš?
Již sníš?...