Ústy jsem zlíbal zlaté tvé tělo,
ústy, v nichž sídlí křídlaté verše,
tělo, jež přírodou voní.
Po jistém čase,
z onoho splynutí těla i duše,
narodila se líbezná báseň,
duchovní dítě.
Já, šťastný otec:
poslušen zákonů vyšších, nabádajících se zachovat příštím,
plodit a rodit,
tvořiti nepřetržitý, úrodný řetěz
bytostí ducha i těla,
děkuji tobě, ó, ženo,
za této výsostné chvíle,
za děti, kterés’ mi dala,
básně, jež vznikly
v milostném splývání s tebou,
za to, že moh’ jsem jim dáti
mozek svůj, krev svého srdce,
vlastnosti, city a touhy,
naději, lásku a víru,
aby kdys v budoucnu mohly
v díle mém pokračovati,
oplodňovati a rodit,
jako kdys činil i otec,
na líše pravdy a krásy
státi se budovateli,
bratry a vykladateli
božského v hmotě.
Ó, milenko trpná,
viz hvězdně blankytné oči našeho děcka,
jsou ze snů a přeludů lásky,
jež v nitru tvém spaly,
viz dumavé plaménky vlasů, jež věnčí mu čelo,
jsou ze stínů života mého,
jenž v samotě kvete,
viz ručky tak bledé a jemné,
jež děťátko vztahuje po nás,
jsou z neukojené touhy,
jež pudí nás od země k nebi
a od nebe nazpět zas’ k zemi,
viz ústa, jež usmívají se,
jsou nevyslovitelným blahem,
jež člověk si uchoval v nitru,
jak vzpomínku na hvězdné chvíle,
když v nadšení s přírodou splýval,
když duchem svým prolétal vesmír,
pochopil božské.