Ústy jsem zlíbal pohlaví zlaté
(rty, jež jsou zdrojem křídlatých veršů,
lůno, jež panenstvím dýše).
Po jistém čase,
z onoho splynutí duše i těla,
narodila se čarovná báseň,
věčnosti dítě.
Já, šťastný otec:
poslušen zákonů božských, přikazujících se zachovat věčnu,
jež nutí plodit a rodit,
tvořiti nepřetržitý, úrodný řetěz
bytostí ducha i těla,
děkuji tobě, ó ženo,
za této výsostné chvíle,
za děti, kterés’ mi dala,
básně, jež vznikly
v milostném splývání s tebou,
za to, že moh’ jsem jim dáti
mozek svůj, krev svého srdce,
vlastnosti svoje a touhy,
naději, lásku a víru,
aby kdys v budoucnu mohly
v díle mém pokračovati,
oplodňovati a rodit,
jako kdys činil jich otec,
na poli pravdy a krásy
státi se budovateli,
bratry a vykladateli
božského v hmotě.
Ó milenko trpná,
viz hvězdně blankytné oči našeho děcka,
jsou ze snů a přeludů lásky,
jež v nitru tvém spaly,
viz tmavé a dumavé vlasy, jež věnčí mu čelo,
jsou ze smutků života mého,
jenž v samotě kvete,
viz ručky tak bledé a jemné,
jež děťátko vztahuje po nás,
jsou z neukojené touhy,
jež pudí nás od země k nebi
a od nebe nazpět zas’ k zemi,
viz ústa, jež usmívají se,
jsou nevyslovitelným blahem,
jež člověk si uchoval v nitru,
jak vzpomínku na hvězdné chvíle,
když v nadšení s přírodou splýval,
když duchem svým prolétal vesmír,
pochopil božské.