Ticho vládlo v síni.
Přemítaje stál jsem před zrcadlem,
jež obráželo ve své ploše
můj obličej.
A zkoumavě zíral jsem
na ty skroucené, svrasklé rysy;
ten vážný výraz,
jenž snil
o díle lásky.
A teskně vzpomínal můj duch
na bledého hocha;
který zde kdysi stál;
který se nyní změnil
v klidného starce.
Šero zvlnilo vzduch.
Tu sklonil jsem hlavu
na hubená prsa,
v hlubokém smutku.
A tiše, zcela tiše,
sklonila se ke mně
hlava bledého hocha,
políbila mne na čelo
a zašeptala:
„Otče, dosud není
vše
ztraceno...“