Ve starém parku jsem se procházel,
když pojednou jsem hovor zaslechl
ze stínu stromů, které skrývaly
intimní altán svými větvemi.
Nahléd jsem oknem: Uvnitř seděli
dva mladí lidé, šerem ztajení:
„Slyš, Rudolfe, je všechno skončeno,
my nemůžem se míti rádi již;
můj mladý život zničils’ klamáním,
a moje srdce mnoho trpělo;
ó, nechtěj, bych se déle soužila.
Já nechci již. Chci žíti samotna,
žij blaženě a na mne zapomeň.
Vezmi ten kříž, jenž jsi mi kdysi dal!“
Pak zmlkl hlas... I vánek náhle ztich
a velký smutek zalil srdce mé,
že usedl jsem v šeru platanů
a plakal tiše, hořce do noci...