Zvučí noc, vzlyká: –
Příliv vln šumí sloupovou slují:
Čediče znít jak varhany slyším pod širou klenbou...
Skrytý hlas pláče: Ocean valí lesklé své tělo;
zvedá se, vzdouvá, mohutní, vniká v modravou sluji.
Slyšíš stesk písně nesené větrem, bojácně tklivé,
vyprávějící o mořské panně, která skryt našla v jeskyni
mořské
a jež kdys láskou vzhořela k plavci, jenž ji sklál šípem,
nepochopiv jí?
Truchlící moře za hvězdné noci žalostně stená
závratnou něhou po tobě v pusté sloupové sluji,
jíž jak zář luny dosud se míhá závoj tvé krásy.
Stená tma, vzdychá: –
Ocean valí lesklé své tělo;
v hřívě vln stápí modravě stmělou zvučící sluji...
Slyš však stesk písně, jež lká jak žena umírající...