Za vsí se sešly louky, jež šíří
kadidlo květin v laškovném šeptu
rozmarných vánků, houpajících se
na měkkých vlnách přílivu šera.
Milenců stráně, mateřídouškou,
šalvějí vzkvetlé v měsíční záři,
vábící s větví ovocných stromů
obláčky hebkých motýlů nočních.
Tady má duše zotavuje se,
cítí rty nebes, planost svých bolů
a je, byť chvíli, šťastna jak dítě,
prchnuvší z těsně ponuré jizby,
zvábeno prškou plamenných květů,
jimiž se slunce se zemí loučí.