ŽENĚ

Po lásce toužím jak poutník, mučený smrtelnou žízní. Milovat chtěl bych svět celý jako své nejdražší dítě, rozdati chtěl bych své srdce jako se rozdává chleba, aby se nasytil každý s širého stolu mých prsou.

Žízeň, ó žízeň mne pálí, abych byl svatyní jiným, sám, vřídlo všelidské lásky, seznat chci chléb můj jak chutná, který všem rozdávám štědře, sousta si nenechávaje. Přijdeš-li ke mně, ó ženo, k níž jsem se uchýlil v strasti,

prchal zas’ v pochybách klamných, proklínal svaté tvé jméno, vposled se navracel roven synovi marnotratnému, který si na domov vzpomněl po létech, zkrušený bídou? Úchvatný výraze lásky, který svět čaruje lidstvu,

v kterém se soustředí všecka vševládná vesmíru síla, plodnost a krása a volnost, vznešená trojice světská, po tobě bezměrně lačním, po tobě choří má hlava, jako květ stolisté růže po jarním polibku slunce.

Vzývám tě s úsměvem na rtech, vzývám tě, želaná ženo, navrať mi za žhavou lásku, kterou jsem zahořel k lidstvu, málo jen nazpět, jen tolik, by kdys, až rozdám se zcela, až nepocítím ni jiskry, jež by mi zahřála ruce,

v prázdných a vychladlých prsou, ode všech opuštěn možná, mohl tvá předrahá ústa zulíbat v předsmrtné chvíli, ještě jen vteřinu vzplanout bývalou závratnou láskou, s paprskem vděčnosti v očích, které tě zrcadlit budou,

aby tvůj laskavý obraz přenesly v budoucí život!