Má planeto, jež jsi mne zrodila,
ty hvězdo, která kroužíš nesměrnem,
má matko! zemi! hvězdo vznešená!
Jak často snil jsem o tvém stvoření,
jak často snil jsem o tvém účelu,
jak často snil jsem o tvém poslání!
Myšlénko božská, písni věčnosti,
živící lidi mlékem ňader svých,
jež zvedají se v bouřném nadšení.
Veliká matko řek a pohoří,
bohyně, slávo lidských životů,
jež chováš ve svém klíně mateřském.
Ó, moje srdce, viz, jak dokořán
je otevřeno tvojim paprskům:
Ó, ustrň se a vejdi do něho!
Zažehni barvy, světla, nádhery,
jež dřímou v něm od světa stvoření,
učiň je velkým, krásným, bohatým.
Slyš, kterak každý keř tě velebí,
slyš, svoje dítě, tebou nadšené:
Má matko, zemi, hvězdo vznešená!