Když potkávám lidi a tvory,
již pomáhají nésti mé břemeno
nebo jejichž břemeno pomáhám nésti já,
zdá se mi, že jsem mnohé z nich zahléd již dříve
než právě v tomto žití,
a snad ani ne na této zemi.
Tak všudypřítomné a opětovné zdá se mi všechno.
Pluji na lodi po moři
a lítám ve vzducholodi
a procházím městy,
vím však, že svět jest jen hrou představivosti, Mája,
snem, v němž žiji jak sen,
barvy a vůně a zvuky jsou ozvěnou mého vědomí,
a ve vteřině prožívám tisíciletí.
Rostlinstvo a tváře, světla a stíny
jako by plovaly na vlnách éterného moře.
Připadám si jak květ unášený vlnou
k neznámému břehu, jenž zrcadlí se v proudu:
Kdo řekne mi, odkud plovu,
a kde šumí strom, na němž jsem vykvet’.
Zrodil jsem se, nebo jsem již zemřel?
Kde, kde jsem byl,
čím budu?
Kdo vymyslil život,
kdo hmotu?
Duch?
Či hmota vymyslila ducha?
Jak málo dosud znám, co všechno nepoznám?
Ve světě stále někde je východ slunce,
však mnohým zároveň je to západ.
Zdá se, že jsem i nejsem,
všechno je divné jako ve spánku,
v kterém člověk vidí, ač má zavřené oči
a vůkol něho je tma,
však duch tone v jasu
živen vědomím, že všechno je skutečnost.
Jestli je to sen, pak trvá věčnost,
neb sen je věčnější než skutečnost.
A nesmrtelnost není bájí, ale pravdou.
Jako dnes já tady,
za milion let bude zde kdosi jiný,
a to bude také sen a přece pravda