Jsou nyní mhavé dny, kdy cesty zaváty;
mé ruce k modlitbě jsou stále sepjaty...
A pusto, nevlídno je nyní v krajích mých,
juž písně odešly a hlahol zvonů stich’.
Tam na dně údolí v závěje zapadlé
spí moje naděje a vášně vychladlé. –
Když smutek mučí mne, tu někdy vyjdu tam,
na kamen usednu a tiše v dlaně lkám.
(A trudné myšlenky se plíží v duši mou!)
Zapadly dědiny a mrtvou krajinou
ve svitu měsíce z pod těžkých závějí,
mé zvony pohřbené ztlumeně zaznějí.