Jsou nyní mhavé dny, kdy cesty zaváty;
mé ruce k modlitbě jsou stále sepiaty...
A pusto, nevlídno je nyní v krajích mých,
již písně odešly a hlahol zvonů ztich’.
Tam na dně údolí v závěje zapadlé
spí moje naděje a vášně vychladlé. –
Když smutek mučí mne, tu někdy vyjdu tam,
na kámen usednu a tiše v dlaně lkám.
(A trudné myšlenky se plíží v duši mou!)
Zapadly dědiny a mrtvou krajinou
ve svitu měsíce zpod těžkých závějí
mé zvony pohřbené stlumeně zaznějí.