Mám rád svou rodnou zemi,
z níž jako strom jsem vyrost
a jíž jsem vděčen za milost ducha
i za svůj plodný život,
jenž chce být sdílnou písní
a květem v sluneční záři.
Proč jako stesk šplounají tvé vlny, přátelská řeko,
kdo zarmoutil tě, háji na svahu k cestě,
kam ulétl tvůj rozmar, malebná vísko?
Má mysl slyší,
jak volají pole a lesiny, hory
po milovaných svých dětech,
jak povídají o tom, co je domov,
kde každé místo vzkvétá vzpomínkami
a známé písně podřimují v skalách.
Vím, že se jaře zas vzchopíš, můj kraji,
že budeš bodrým junákem s perem za hor čapkou,
že opět budeme spolu hovořit spokojeně
o žírných lánech, které kypřili naši předci,
o dávných hradech, jež jsou opředeny bájí,
o širém rozhledu s vrcholu Řipu,
s nějž zrak se hrouzí do minulosti,
z níž tryskala naše síla, leč i výstraha před nesvorností.
Jsem věrným tvým synem, má vlasti,
byť léta jsem prodléval v dáli,
to proto, bych získal zkušenost v světě
a lépe ti mohl sloužit a prospět.