Spí dávné touhy, závrati,
nikdo jich světu nevrátí.
Jak vítr vane nad kraji,
do temnot slehlých šeptají.
Jich hlasy bloudí pod lesem
v netečném tichu bezhlesém.
Spí dávné touhy, závrati,
snad už se nikdy nevrátí.
V tmách hoří vlavé plameny,
i ty už teď jsou ztráveny.
Sotva, že trošku zaplají,
už zase tma je nad kraji.
Do tmy se mračí pralesy,
časem v nich vítr steskne si...
To mojí duší zaklátí
zpožděné, dávné závrati.