Kráčel jsem ulicí živou, zvečera, v podzimním šeru, ulicí rušného města, zvířenou povozy, lidmi, zpestřenou maskami tváří, těhotnou sobeckým shonem.
Výklady mámily leskem honosné výstavy šperků, přeludy krásek se skvěly, sváděly vlnami šatů, život se zmítal a kypěl ve víru zpijivě zrádném... Pojednou pohled můj zalét’
k místu, kde družina lidí v barvité směsici lpěla, poutána nezvyklým zjevem: za oknem bez lesku, matným, pro úsměch ulice vězněn vznešený africký orel, moudrý a mohutný letec.
Pohledem opovržlivým měřil si pitvorné tváře, zoban měl připraven k ráně, hlavu měl vztyčenu hrdě, na noze, bohužel, kruh měl,
kruh, jenž je odznakem rabů... Stanul jsem před smutným oknem, hleděl jsem v obdivu němém, necítě soustrasti v nitru
s ubohým, nebohým vězněm; neboť zrak jeho mi hlásal, na noze kruhem ač sepiat, orlem že zůstal a bude...
Zamyšlen, vzpomínal oas, nad nimiž pyšně se vznášel, vzpomínal lupů, kdy směle přepadal zděšená stáda, vzpomínal vzdálené vlasti, volné a krásné a světlé...
– Jiné přec’ bylo to slunce, orle, viď, letče můj bědný, nežli zde záření ulic, všední a nízké a plané, jiný byl život, než tady, zdravější, svobodný, širý! Nad vrchy, nad lidmi kroužit,
býti svým pánem i bohem, křížiti propastný blankyt o závod s bouřnými mračny, neznáti nic nežli volnost, volnost a sílu svých spárů!... Nyní zde připoután dumáš, v rozmachu síly své chycen,
ubohý, nešťastný orle, hrůzný to pro tebe úděl, velmože výšiny věznit, k zábavě všetečné láje. V neplodném zajetí skonáš... Marno je nad tebou tesknit...
Útěcha smírná přec’ blaží: Skonáš. Kde?... Nevím... Však jistě s pohledem orla!
Cookies on Poetry Cove