Těch dnů si vzpomíná má zamyšlená duše,
dnů jarosti, kdy zřela svět jen v tuše,
neb nevinným a čistým kouzlem voní.
Tu slyším v snu jak sadem trylky zvoní,
jak háje vábí, potoky se smějí
a oblaka mne k ráji unášejí.
A náhle cítím jak zrak kalí se mi...
Mně zdá se, že má hlava v zadumání
se nad mileným mrtvým tělem sklání.