Je trudno, zamlklo, a v mysli, v které mdlo,
procitl bledý sen,
když vítr v jilmech lkal a listí setřásal,
vadnutím zarmoucen
a zpíval píseň svou, jak podzim tesklivou,
zatím co zmíral den.
Pod oknem zastenal a v nitru rozehrál
dojemné trioly,
tak měkce truchlivé a trpce kvílivé
jak zvuky violy,
když září luna mdlá, jak pastel vybledlá,
na svlačců fioly.
V něm divná touha lká, v sny prchlá, daleká,
zrozená v zásvětí
pro duši raněnou a žitím zrazenou,
jež úpí v zajetí,
a jež snem opájí, když verše šeptají
básníci prokletí.