Proud vlasů tvých dnes dotknul se mých skrání,
a ruce v bázni shledaly se zas,
když trapný pocit pochyb přepad’ nás
tak zákeřně a znenadání.
Již nevím proč. A jak. My večerem
jsme bloudili jak ve snu, oněmělí,
a naše ruce pohnutím se chvěly
v tmy úzkostlivém tichu modravém.
Přec tolik jsme si chtěli vyprávět
o příštím štěstí, vroucném milování,
však mlčel zrak a zachmuřil se ret,
a srdce jak by změnilo se v led,
jsme neplakali ani.