Jdu ulicí města. Domy na mne čekají jako na známého. Ze dveří proudí lidé. Rušno je jak v mraveništi.
Město připadá mi jak sad zvučných stromů. Listí na nich raší, chvěje se a schne. Krok můj tepe dláždění. Nyní se mi zdá, jako bych kráčel
po nesčetných mrtvých. A dosud nenarození hledí mi vstříc ze všeho vůkol.
Člověk je ještě temná pevnina Chápu, proč pták neplove ve vodě, proč ryba nelítá nad zemí, proč člověk má ruce-vesla,
proč země tone v jasu, neboť všude je moře Ve vzduchu, ve vodě, v plamenech i v hlíně
jsou velká tajemství. Kdo vnikl by v smysl jejich řeči, mohl by odpovědět na dotaz,
odkud kam jdeme. To je sfinga v poušti všeho míra Co je voda, která odplyne,
co je oheň, který zazáří, co je země, která rozkvétá, a co vzduch je, který vdechujem’? Radost okamžiku,
jenž je odleskem věčnosti Všechno je na naší zemi nedokonalé, proto viditelné tělesným očím,
rovněž nedokonalým, neboť dokonalé patří již vyšším sférám, jsouc viditelno
jen duchu. Naše země spěje za dokonalostí. Kdyby jí dostihla, bude neviditelná
jako dokonale vybroušená křišťálová koule Často si člověk myslí, že neklid je v něm.
Loď, která na vlnách bouřlivých pluje, jest klidná, moře je neklidné jen Zemřel mi bratr...
jako by zmizel se světa, a přece zůstává zde, protože v světě nic se neztratí, ale již ho neuzřím,
je pro mne bájí. Tak stále ztrácíme něco, bytosti nebo věci, posléze sebe,
odejdeme nazí jak jsme se narodili, vždyť na pout věčnem nic nepotřebujeme,
poněvadž najdeme všechno ve všem Zmizí vědomí, žárovky očí zhasnou,
srdce přestane cítit, představy již nejsou, člověk zemřel. Vesmír mu zmizel. Teď jako by nebyl hvězdný prostor;
atomy neuvědomělé nevědí kde jsou, jen trpně čekají na zázrak seskupení
v útvar vidoucí, uvědomující si nový vesmír Za skutečností,
za veškerým stvořením, v pratmě dosud nestvořeného, nezhmotnělého Prapříčina sní,
a své sny promítá do nekonečna Jak krásné, s jinými a zpívající projít bolestnou sférou Země
do nových zrození, ó, věčná Prasílo-bože! znovuvykvésti na stromě života
Sesují se horstva, pevniny potopí se ke dnu moří, zhasne jednou slunce, nesčetné hvězdy,
jako člověka zhasne Čas – však Vesmírný Duch bude dál ze sebe tvořit život v nekonečnosti
Cookies on Poetry Cove