Smráká se, stmívá se... Ticho do dálek.
Kdos’ prones’ jméno.
Tak podivně, děsivě hlas ten tě zalek’,
má ženo!
Prchnouti odtud a prchnouti všemu,
začíti znova...
Utéci trýzním a zklamání zlému,
jež hořkost chová.
A vzdáti se všemu, co touží a hoří
a smysly mámí.
To tělo je bídné, to tělo, jež choří
a klne s námi.
Ó, moci se odpoutat od trpka chvílí,
jež za námi straší,
a nevidět nic, než budoucnost klidnou
a duši naši...