Ty krásné chvíle odpolední,
jež stvořeny jsou k radosti,
ach, kterak jsou už dneska všední
jak efemérní známosti.
A vychladly už dávno žáry,
a sníh už srdce pokrývá,
a Nuda ukazuje spáry
a do lebi je zarývá.
A snění rozpíná své sítě,
jež do daleka napíná,
ach, kdy už přijde, moje dítě,
ta poslední tvá hodina? –
Pak tvoje bílá duše může
již opustit tu zrádnou zem,
kde jiným lidem kvetly růže
a dáti navždy s bohem všem.