Ty příšero, jež v tmavé chvíli
objímáš rukou moje čelo,
jež tolik strastí vytrpělo
a nyní tiše, tiše šílí.
Vím, znám tě, tvoje líce mílí
a marně vábí tvoje tělo,
mé srdce dávno zapomnělo,
nech, moje srdce, které kvílí.
Já hvězdy v modru kroužit zřím,
co nikdo neví, dávno vím,
jsem sfingou, která jímá.
Já propast znám a celý svět,
znám duše hrůz a slunce let,
jež na tvých ňadrech dřímá.