Vánky vějí, pějí,
den je stříbroskvoucí,
že mé žaly letět chtějí
v dáli zvoucí.
Labuti snů dumné
bloudí po jezeře,
touha křehká klepe zlehka
na mé dveře. –
A ty dlíš zas u mne,
věnčíš květy čelo,
abych snil, že jaro šumné
rozpučelo,
že mé oči hřejí,
že se radost vrací,
že v mém srdci vzkvetlém pějí
lásky ptáci.