Ty tmavé oči dumavé
jas pily luny stonavé.
Vždy rád jsem v její oči zřel,
když západ tichem zahrad šel.
V řas vlídném šeru snil můj duch,
že pluje krajem dětských tuh,
kde perleťový kvete sen
jak plachý úsměv princezen – –
Teď její ručky jako sníh
spí svadlé v žlutých liliích.
O, příliš křehká pro žití
svým očím dala umříti.