Jak koráb, který krotí vlny moře,
jak jitro, které úrodný den věští,
jak zvon, jenž volá v smírnou náruč chrámu,
je poesie tvá, v níž země zpívá.
K všem tvorům láska, která život množí,
po dobru touha, která neumdlévá,
v tvých očích planou, aby zazářily
na cestu vlakům, v Neznámo jež supí...
Jak prorok kráčíš ulicemi Města,
kde šalba tluče na své řvavé bubny,
strast lidí cítíš, hledíš v okna srdcí
a radost tvá též radostí je světa.
Mně bylo třeba všelidské tvé lásky,
mně bylo třeba ruky milosrdné,
jež rozžehla by v očích víru v život
a dala jarou sílu zchablým pažím.
I zástup bratří čeká uzdravení,
ty zjevíš se jim, vím, že budeš léčit
mdlá srdce, která poraněna žitím
se uchýlila v nemocnici snění.
Čas mnohé změní. Vzejdou dnové lepší,
a svadnou hvězdy, které lživě plály,
věk nový vzkvete na obzoru Země
jak úsměv lásky, která v srdcích spala.
A tenkráte, až kolem zeměkoule
se v bratrském snu spojí ruce lidí,
pak zazní, jako vichr hnaný světem,
tvá, zářný pěvče, píseň Všeho míru!