Ach tehdy, nevím už ani, jak tomu dneska je dávno...
Mně ještě šedivá bába chovala v mateřském klíně –
Za jasných, měsíčných nocí,
kdy šero nastalo v jizbě,
a venku trilkoval slavík, prve než schoulil se v hnízdě –
tenkráte býval jsem šťasten.
Neboť tu vídal jsem vždycky,
v dáli,
v té neznámé dáli,
kde stály černavé hvozdy,
vstávati báječné zjevy.
A v bílých, srpnových nocích
bývaly krasší než jindy:
Ti muži v jiskřivých hávech
a kněžny s růžemi v rukou;
a já je všecky chtěl míti,
já se chtěl odvážně vydat
za hory, pouště a řeky
k těm melancholickým zjevům. –
Má bába mi pravila tiše,
že jsou to klamaví snové.....
Tenkrát jsem nevěděl ještě,
proč jsem tak pokaždé smuten,
když šero nastane v jizbě...
Tam spaly nádherné báje
a zvaly –