Na tu chvilku mladé lásky naší
vzpomenu si často z večera,
když se přítmí zvolna k zemi snáší,
a jas luny sněží do šera.
Ony doby zas se tiše vrací,
jako z jižních krajin dalekých
zádumčivým letem zmdlení ptáci,
když na jaře sešel s vrchů sníh...
Smutno zde... Sním s čelem ve své dlani,
všechno v tmu se měkce propadá,
větve olší nade mnou se sklání,
v duši vstává teskná nálada.
Vidím park ten snivý, mlčelivý,
hortensie v pestrých záhonech,
po nichž těká vánek věčně tklivý,
šeptající jako duše v snech.
Zde jsme vždycky spolu sedávali,
němí, zpěvem ptáků opilí,
hledíce kams’ za obzor, tam vdáli,
kde se táhly lány obilí.
Na všech stezkách bylo ticho kolem,
jako píseň touhy zvučela
kdesi jemně flétna za úhorem,
zádumčivě nějak, rozchvělá...
Léta prchla... Ven jsem vyjel sobě
navštívit tě zase po létech,
však v tvém domku ani sled po tobě,
a tu naši lávku porost mech.
Ani květin nebylo již tady,
mdlo a pusto, šero bylo kol,
jen kdes z dálky v tuto tiš se nesl
dávný, trpký flétny stesk ten, bol...