Na tu chvilku mladé lásky naší
vzpomenu si vždycky z večera,
když se přítmí k zemi zvolna snáší,
a svit luny plane do šera.
Ony doby zas se tiše vrací,
jako z jižních krajin dalekých
zádumčivým letem líní ptáci,
když na jaře sešel s vrchů sníh...
Smutno zde... Sním s čelem ve své dlani,
všechno v tmu se měkce propadá,
větve olší nade mnou se sklání,
v duši vstává teskná nálada.
Vidím park ten snivý, mlčelivý,
hortensie v pestrých záhonech,
po nichž těká vánek věčně tklivý,
šeptající jako duše v snech.
Zde jsme vždycky spolu sedávali,
němí, zpěvem ptáků opilí,
hledíce kams’ za obzor, tam v dáli,
kde se táhly lány obilí.
A ticho bylo na všech pěšinách,
jako píseň touhy zvučela
kdes jemně flétna z pastvin, v bledých tmách,
tak zádumčivě nějak, rozchvělá.
A přešla léta... Vyjel jsem si ven
navštívit tě jednou po létech,
však dům tvůj nalezl jsem opuštěn,
a lávku zarost’ bujný mech.
A nebylo zde květů pestrých již,
mdlo, pusto, šero bylo všude kol,
jen z dálky kdes se nesl v tuto tiš
ten dávný, trpký flétny stesk a bol...