Měsíc mží do ticha síně.
Dumám, skráň opřenu dlaní.
V nitru peřeje hučí,
v nitru zlověstně hřímá:
šílený vodopád vidím;
vířící vody...
Srdce mé chvěje se, hrozí –
Nyní mi zcela je jasno,
směle když z večera vyplul
v kocábce chatrné, zrádné,
že se již nevrátil domů,
nemoh’ se vrátit!