A její slova měla vůní nádech,
kdy vznášejí se sadem z večera,
a měsíc jilmy třpytným pelem zadech’
a kraj zpil odstín mdlý již, do šera.
A její kštice tkala mlžné háje,
kde dřímou jezer modrá zrcadla
a údolí, jež kouzlí zjevy báje,
snu klidná, dumná místa zapadlá.
Však její srdce vzkřiklo písní v štěstí,
když líbal jsem je v slastném objetí:
že vše, co snil jsem, jednou musí zkvésti,
a orlí touha – k Slunci doletí.