Mně divný nápěv myslí zněl
o světě, kde nic nebolí...
Sám ulicí jsem tichou šel
za město kamsi do polí...
A příroda venku ve květech
a v jarním slunci jásala
a v paprscích a písní stech
své vzkříšení jasně hlásala.
Cit divný jal mne chvíle té
v tom záření, zpěvu a kvítí:
proč člověk jen jednou rozkvete,
a potom už nikdy víc v žití?...